promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

1. kapitola - První pohled (část 1.)

20. ledna 2009 v 20:40 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
Tak tady máte překlad knížky Půlnoční slunce.. Bohužel, jak jistě víte, spisovatelka se rozhodla dál nepsat, takže máme pouze 12 kapitol.. Doufejme že se zase rozepíše..
mám to z webu http://monamour.blog.cz/ takže nezapomente mrknout.. xD




Midnight sun





1. První pohled


Toto je ta část dne kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku. Střední škola. Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v určité míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím co jsem si sám vybral a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý. Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku, tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími. Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyly. Tohle je jeden ze způsobů jak přestat vnímat hlasy, které působily uvnitř mé hlavy jako vytrysknutí proudu řeky. Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily. Když přicházely lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to, co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.


Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat.


Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale stále……….vím.


Rosalie myslela jako obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.


Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté.


A Jasper……..trpěl. Potlačil jsem povzdech.


Edward. Alice pomyslela na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.


Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce. "Jak je na tom?", zeptala se mě Alice. Zamračil jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů. Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení na mé straně?" To by bylo asi těžko pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.


Jasper byl právě teď velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou mívám já.


Jasper nechal své představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy……


Kopl jsem do jeho židle.


Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. "Mrzí mě to," zašeptal Jasper. Pokrčil jsem rameny. "Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho smutek. "Mohla jsem to vidět." Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. "Trošku pomáhá pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní party, pamatuješ si to?" "Já vím kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.


Musí jít dneska na lov. Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování.


I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému.


Edward Cullen.


Normální reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí, které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého, kdo použil celé její jméno…


Otráveně jsem se odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike.


Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.


Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač.


Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě dohánělo k šílenství. "Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zašeptal jsem na rozptýlení Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si. "Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko zklamaný."


"A co ta nová holka? Je z těch pomluv také tak zklamaná?" Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat? Byla to trochu i povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole. To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku……..


Nic jsem neslyšel i když jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.


Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé.


Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.


Sklopila svou přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě, přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích, neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde seděla. Vůbec nic.


V té chvíli jsem pocítil neklid.


Toto bylo něco s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy.


……..lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko….. přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou. Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž se motajících okolo té nové holky.


…….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá…… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.


……Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.


Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysl. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima. A pochopitelně jsem mohl slyšet i to, co ta dívka říkala když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti.


"Kdo je ten kluk s bronzovými vlasy?" slyšel jsem se ji ptát, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že se na ni stále dívám. Když jsem měl teď příležitost očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.


Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl absolutně jistý. Naprosto nový.


…..…hm, hodně štěstí ty hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím než odpověděla na dívčinu otázku. "To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." odfrkla si.


Odvrátil jsem hlavu abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměly představu jaké mají ohromné štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem vůbec nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessiciných myšlenek, kterých si ta nová holka neuvědomovala……..Cítil jsem to nejpodivnější nutkání abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem přijít na podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou holku.


Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt, silný chrání slabší. Tato holka vypadala zranitelněji než její noví spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovalo jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží bledou membránou…….Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení.


Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala……..To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s těmi neznámými lidmi, které neznala a být v centru té vší pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jsem jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské holky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?


"Jdeme?" řekla Rosalie, která tak přerušila mou soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání, to mě dráždilo. A také jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty. Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky a já bych našel způsob jak to udělat, byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky u ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi to úsilí, které bych vynaložil abych dosáhl cíle.


"Takže má z nás už ta nová strach?" zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku. Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat. Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny. Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý profesor Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoliv jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.


Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy, rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal, vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu plnila jak ostatní postupně přicházeli z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál abych byl schopný spánku. Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou holku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.


Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…..…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…….


Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na své židli a podíval se na vstupující holku. Dosud z místa kde stála Bella, nic. Prázdné místo zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat. Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k profesorskému stolu. Ubohá dívka, židle vedle mě byla tou jedinou, která byla k dispozici. Automaticky jsem uklidil to co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji. Bude tu přítomna dlouhý semestr, v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství….…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.


Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace. Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále zůstal.


Já jsem predátor. Ona je má kořist.


To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by v nich už dále nepokračovala.


Já jsem upír a ona má tu nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť………


Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.


Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.


Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá……..


Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.


Ne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama