promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

1. kapitola - Setkání

29. ledna 2009 v 23:30 | dudu |  Příběh - Tajemství
Takže jenom tak úvodem. Tahle povídka začala být psána mnou v lednu 2009, což je v mém docela ranném věku a tím pádem kvalita tohoto příběhu upadla do bodů mrazu. Předem se omlouvám, za mé začátečnické první kapitoly a prosím vás, abyste se pokusili překousnout to špatné a postupně se dostali k těm lepším kouskům. :) Ze srdce vám děkuji ;)
...


1. Setkání
destiny


Držely jsme se za ruce - já a Sophie, dvě nejlepší kamarádky, a něčemu jsme se hlasitě smály. Sophie smíchy sotva popadala dech a trochu zpomalila krok.
"Počkej na mně!" zavolala o něco hrubším hlasem. Otočila jsem se, abych se podívala, co se děje. Hned za Sophií stáli dva muži v černém a měli silně jiskřivé, do fialova zabarvené oči.
"Uteč Sophie!" Nevěděla jsem, co jsou zač, ale instinkt mi říkal, abych popadla Soph a co nejrychleji utekla. Ale Sophie se z ničeho nic napřímila a zasmála se drsným hlubokým hlasem. A pak jsem si toho všimla - Sophie měla přesně tu samou barvu očí jako ti dva muži...

"NE!!" zaječela jsem a posadila se na posteli. Rozhlédla jsem se po pokoji. Obklopovala mě černočerná tma. Mamka prudce otevřela dveře a hleděla na mě rozespalýma a trochu vylekanýma očima.
"Page, co se děje?"
Zamžikala jsem ve světle ze dveří, které mne oslnilo a zamumlala jsem k mamce.
"Jenom se mi zdál nějaký sen. Už ani nevím o čem byl," dodala jsem, aby se máma zbytečně nestrachovala. Mamka přišla ke mě, otřela mi pot z čela, pohladila mě po vlasech a s o něco klidnějším 'dobrou noc' se vrátila zpátky do ložnice.



Maminka zavřela dveře a já jsem si zase lehla zpátky na polštář. Začala jsem přemýšlet o svém snu a podívala jsem se na mobil, co je za datum. Jistě. Bylo 15. března. Přesně rok po té, co se odstěhovala moje nejlepší kamarádka Sophie Leanhartová. Její rodiče se rozvedli a ona musela odjet s mámou do Barstow. Její tatínek Garth Leanhart zůstal tady v Long Beach a občas ho potkávám, když vyzvedává mého tátu Joeho a jedou spolu do práce. Oba dva pracují jako advokáti. A když už jsem u toho, tak moje máma Katharine pracuje jako novinářka pro California lists.

Se Sophií jsme byly jako dvojčata. Ne, že bychom si byly nějak podobné, to spíše naopak. Ona byla vysoká a já malá, ona měla vlasy černé jako uhel a já něco mezi zrzkou a brunetkou. Ale měli jsme podobné myšlení. Všude jsme chodily spolu, všechno jsme dělaly spolu. Seděly jsme ve stejné lavici v zadní části třídy a bydlely jsme pár bloků od sebe...

Znaly jsme se od svých pěti let. Když jsme byli na zápisu do první třídy, tak jsem se ztratila na chodbách školy. Sophiini rodiče mě našli a přivedli zpátky. Naši byli Leanhartům strašně vděční a pozvali je na kafe. A od té doby jsme byly nerozlučné. O to těžší bylo když jsme se musely loni na jaře těsně před mými patnáctými narozeninami rozloučit a Sophie i s maminkou odjela.
Ano, je pravda, že se se Sophií dvakrát za půl roku vídáme, ale už dávno mezi námi není takové pouto, jako dřív. Hodně se toho za ten rok změnilo. Sophiina máma si našla přítele, s kterým teď žijí v malém rodinném domku. Narodila se jim malá holčička Lillian a budou mít svatbu. Jenže Sophie si v nové škole ani v novém městě nenašla moc kamarádů. Většinu času tráví sama doma nebo v knihovně.
Občas přemýšlím, jak jsme v tomhle ohledu rozdílné. Já mám spoustu přátel. Ne tak dobrých jako jsme byly se Sophií, samozřejmě, ale přesto jsou milí a já je mám moc ráda.
Taky chodím hrát na klavír, občas zajdu s přáteli do kina nebo s nějakou kamarádkou projdem obchody a taky hodně čtu.
....

Nechtěla jsem zavřít oči, protože jsem se bála, že zase uvidím ten jiskřivě fialový pohled upřený na mě, ale únava mě nakonec přemohla a já jsem znovu usnula.

Probudila jsem se s radostí, že už nebyli žádní muži zahaleni v černém ani děsivé pohledy. Alespoň ne tuto noc.

První hodinu jsme měli fyziku s naším třídním profesorem, panem Malcolnem.
Byla jsem nevyspaná a myšlenkami někde úplně jinde, takže když mě profesor vyvolal, jen jsem na něj hloupě zírala a nevymáčkla ze sebe ani slovo. Moje sousedka Lucy Petersonová měla zrovna angínu, takže nebyl nikdo, kdo by mi napověděl správnou odpověď...

"Ehm.. Dobrý den." Ozvalo se ode dveří. Nevzhlédla jsem od sešitu, do kterého jsem si právě čmárala. Měla jsem příliš špatnou náladu na to, abych se zajímala, který nešťastník dneska přišel pozdě.
"Pojď dál, už jsem tě očekával." Ve třídě to zašumělo. Vzhlédla jsem.
"Slečna.. " přemýšlel profesor, zatímco šel naproti neznámé dívce.
"Cristin Samsonová," napověděla učiteli. Stála kousek od katedry a tváře měla zrůžovělé chladným vzduchem zvenku. Byla opravdu hezká. Měla rezavé rovné vlasy, které jí spadaly rozpuštěné až do poloviny zad. V obličeji měla pár pih, krásné modré oči jí zářili očekáváním a její červené plné rty se usmívaly na učitele. Měla úzké tmavé džíny a bílý svetřík. V ruce držela bundu a na hlavě měla ještě stále hezkou pletenou čepici, která jí ladila se světlou pletí.
"Ano, jistě," přikývl profesor, zatímco natočil Cristin směrem do třídy.
"Klid prosím!" Zavolal ke studentům a zaťukal hřbetem ruky do desky stolu.
"Tohle je Cristin Samsonová," pokračoval. "a právě se sem přistěhovala. Bude s vámi chodit do třídy. Kdyby cokoliv potřebovala, pomožte jí prosím, je tady nová. Zatím se posaď se támhle." Dodal a ukázal na místo vedle mne. Zmateně jsem zamrkala. Cristin opatrně našlapovala uličkou a pak se posadila vedle mě. Očividně neměla ráda přehnanou pozornost.
Opět jsem si vzpomněla na svojí mizernou náladu, protože Cristin měla navlas stejnou chůzi jako Sophie. Už jsem se chtěla ponořit zpět do svých čmáranic, když jsem si uvědomila, že Cristin přece za svoji chůzi ani za mojí náladu nemůže.
"Ahoj, já jsem Page." Nasadila jsem přátelský úsměv. "Vítej ve škole."
"Ahoj, děkuji." Opětovala mi úsměv.
Páni, vypadala tak božsky, když se usmívala, až jsem jí to záviděla. Cristin se zmateně vytratil úsměv z tváře a spěšně se podívala na lavici. Pravděpodobně se lekla mého výrazu. Nasadila jsem ten nejmilejší výraz, jaký jsem ze sebe dokázala vymáčknout a řekla jsem.
"Vážně, kdybys cokoliv potřebovala, tak řekni. Moc ráda ti pomůžu." A byla to pravda.
"Děkuju." Koukla na mně skrz zrzavou ofinu. Buď je hodně stydlivá, nebo jsem ji musela vážně vyděsit svou reakcí.
"Kde vlastně bydlíš?" Napravovala jsem situaci a doufala, že se zapojí do konverzace.
"Na Sun Street, hned vedle těch potravin na rohu." Zaváhala a pak pokračovala. "Narodil se mi bráška Jackie," pousmála se. "a byt nám nestačil, tak jsme se přestěhovali tady do Californie do malého domku." Paráda, rozpovídala se!!
"To je bezva, bydlím kousek odtamtud na 21 Avenue. Určitě se ti tady bude líbit." Cristin posmutněla. Sakra, že já vždycky všechno v pokazím. Pravděpodobně jsem jí připomněla její předchozí domov.

Zbytek hodiny jsme mlčely. Další hodinu jsme měli mít biologii. Cristin se nadšeně ujala skupinka lidí, takže jsem usoudila, že do učebny zajisté trefí. Vyšla jsem na zaplněnou chodbu. Chtěla jsem si trochu provětrat hlavu, a tak jsem zamířila k dívčím záchodkům. Věděla jsem, že je tam vždycky méně lidí. Hluk utichl, jakmile jsem zabočila za roh. Nedaleko záchodů jsem uviděla prázdnou lavičku, tak jsem k ní zamířila. Sedla jsem si a zhluboka vydechla. Strčila jsem si do uší sluchátka a pustila si nějakou uřvanou písničku. Chtěla jsem, aby odvedla moje myšlenky a svůj úkol perfektně splnila. Možná lépe než bych si přála..

"Page? Page!!" Trhla jsem sebou a rozhlédla se.
Usnula jsem! Po dnešní noci ani nebylo divu.
"Page, jsi v pořádku?" Cristin stála přede mnou a vyděšeně na mně hleděla.
"Ehm.. Ano. Zatočila se mi hlava a udělalos mi zle, tak jsem si sedla." To, že jsem usla, jsem vynechala záměrně.
"Pár lidí ze třídy tě hledá. Já jsem šla jenom na záchod a náhodou jsem tě tady zahlédla."
"Ok. Takže... pojďme zpátky do třídy."
"No.. Ehm.."
"Co se děje Cristin?"
"Možná bys měla jít domů a odpočinout si, jestli se ti udělalo špatně." Ano! Jít domů a o všem v klidu popřemýšlet. To je přesně to, co potřebuju.
"Asi máš pravdu. Řekneš to panu Ringsovi, kterého máme na biologii?"
"Ano. Nedělej si starosti. A odpočiň si."
"Děkuji, tak ahoj."
"Čau Page."

Když jsem přišla domů, převlékla jsem se a lehla si. Nedostatek spánku mě očividně přemohl...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dudu dudu | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 22:39 | Reagovat

..."A kdopak ONA vůbec je? Odkud má tolik informací, jak se jí ukládají v hlavě, odkud jsou ty nepochopitelné schopnosti, její paprsek? Možná, že je potřeba věřit jejím slovům: "JSEM ČLOVĚK, ŽENA."  

A co se týče informací, předpokládám, že žádnou informaci ve své hlavě neudrží. Nejspíš čistota jejích úmyslů jí dává možnost používat celou vesmírnou databanku. Vesmír ji má rád, zatímco nás se obává, proto také se nám úplně neotevírá. Naše mysl, mysl dnešního člověka, vychovaného naší společností, je zablokována stereotypy a podmínečnostmi. Zatímco JEJÍ MYSL JE ÚPLNĚ VOLNÁ.

Proto je těžké předpokládat, že rozluštění TAJEMSTVÍ se skrývá právě v tom, že je člověk.... Ale ano, může to tak být...

2 Lijavec Lijavec | 31. ledna 2009 v 22:44 | Reagovat

Klobouk dolů! Opravdu se mi to líbí, má to svěžest, spád a umí to být lehce napínavé a záhadné už zpočátku... Udrž to v takhle pestrých popisech, s přímou řečí, která příběh vždy hodně oživuje a zároveň vyprávěj něco, co si umí každý představit, co by mohl vlastně sám prožít, jako doposud - a bude to paráda. A třeba i bestseler, i když o to pravému spisovateli v prvé řadě nejde. Jde mu o to být co nejpřesnější.

Jsem moc příjemně překvapen. Nemohu se dočkat druhé kapitoly. Hned, jak tam bude, dej mi vědět!! Nedočkavý Lijavec

3 dudu dudu | 31. ledna 2009 v 22:48 | Reagovat

ten první komentář jsem nepsala já jo.. mimochodem.. je to složité ale není to muj přispevek.. :D ( majitelka blogu - dudu) :D:D

4 Ymane di Ěha Ymane di Ěha | 1. února 2009 v 0:15 | Reagovat

Ten první komentář jsem psala já, omlouvám se za chybu v adresáři. Dudu, byla jsem tak mile překvapena, že jsem se ocitla někde jinde a jinak. Je to krásné. Chtěla bych tě poslouchat, jak zpíváš a ty zatím píšeš. Dobře se to čte. Tak piš. Tvoje Ymane di Ěha

5 janka janka | E-mail | 1. března 2009 v 13:34 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama