promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

10. kapitola - Teorie (část 1.)

22. ledna 2009 v 17:37 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
10. Teorie

"Můžu se tě zeptat ještě jednou?" Naléhala místo toho, aby odpověděla na mou žádost.
Byl jsem celý nesvůj - znepokojen, že přijde to nejhorší. A přesto mě strašně pokoušelo, tuto chvíli prodloužit. Mít Bellu u sobě - dobrovolně - jen o pár sekund déle. Nad tím dilematem jsem si povzdechy a řekl, "Jednu."
"No ...," chvíli váhala, jakoby se rozhodovala, kterou otázku má vyslovit. "Říkal si, že si věděl, že jsem nešla do knihkupectví a šla jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak si to zjistil. "
Hleděl jsem ven přes přední sklo. Další otázka, která u ní neodhalovala nic a u mě až příliš mnoho.
"Myslela jsem, že s vyhýbáním jsme skončili," řekla kritickým a zklamaným tónem.
Jaká ironie. Byla neoblomná dokonce i bez toho, aby se o to snažila.
No, chtěla, abych byl upřímný. A tento rozhovor i tak nesměřuje k ničemu dobrému.
"Tak dobře," řekl jsem. "Sledoval jsem tvou vůni."
Chtěl jsem se podívat na její tvář, ale bál jsem se, co tam uvidím. Místo toho jsem slyšel, jak se její dech zrychlil a pak se ustálil. Po chvíli opět promluvila a hlas měla pevnější, než jsem čekal.
"A ještě si mi neodpověděl na první otázku ..." řekla.
Kradmo jsem se na ni podíval. I ona zdržovala.
"Na kterou?"
"Jak to funguje - to čtení v mysli?" Zeptala se, zdůrazňujíc svou otázku z restaurace. "Můžeš číst mysl komukoli a kdekoli? Jak to děláš? Může i zbytek tvé rodiny ...?" zastavila se a zase se zčervenala.
"To je více než jedna," řekl jsem.
Jen se na mě dívala a čekala na své odpovědi.
A proč jí tonechci neříci? Již většinu i tak uhádla a bylo to lehčí téma než ta, co se nejasně rýsovala.
"Ne, to umím jen já. A nedokážu slyšet kohokoliv, kdekoliv. Musím být dost blízko. Čím lépe ... 'hlas' toho dotyčného znám, tím dále jej mohu slyšet. Ale i tak to není více než pár kilometrů. "Pokoušel jsem najít způsob, jak jí to vysvětlit tak, aby to pochopila. Nějakou analogii, s kterou se mohla ztotožnit. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde každý mluví najednou. Je to jen šum - bzukot hlasů v pozadí. Dokud se nesoustředíš na jeden z nich, potom jsou ty myšlenky zřetelné. Většinou to ale vypínám - může to dost rozptylovat. A pak je také lepší působit normálně, "udělal jsem grimasu," aby se mi nestalo, že náhodou odpovídám na něčí myšlenky a ne slova. "
"A čím to je, že mě neslyšíš?" Uvažovala.
Poskytl jsem jí další pravdu a další analogii.
"Nevím," přiznal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá je, že tvá mysl asi nefunguje stejně jako mysl všech ostatních. Jakoby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké. "
Uvědomil jsem si, že toto přirovnání se jí nebude líbit. Při očekávání její reakce jsem se usmál. Nezklamala.
"Moje mysl nefunguje správně?" Zeptala se, hlas její obavou zvyšoval. "Jsem divná?"
Ach, zase ta ironie.
"Já v duchu slyším hlasy a ty si děláš starosti, že si divná," zasmál jsem se. Chápala maličkosti, a přesto ty důležité věci měla obráceně. Vždy zlé instinkty ...
Bella si kousala ret a mezi očima měla hluboké vrásky.
"Neboj," ujistil jsem ji. "Je to pouze teorie ..." A bylo třeba rozebírat mnohem důležitější věci. Už jsem se přes ně chtěl co nejrychleji dostat. Každá další vteřina mi stále více připadala jako zapůjčený čas.
"Což nás přivádí zpět k tobě," řekl jsem, rozdělený napůl - jednak nedočkavě, ale na druhé straně i neochotně.
Povzdechla si a stále si okusovala ret - bál jsem se, že si ublíží. Dívala mi do očí, její tvář byla ustaraná.
"S vyhýbavostí jsme už skončili, ne?" Zeptal jsem se tiše.
Koukala dolů, bojovala s nějakým vnitřním dilematem. Najednou se usadila a oči se jí rozšířily. Poprvé po její tváří přeběhl strach.
"Panebože!" Vykřikla.
Zpanikařil jsem. Co viděla? Čím jsem ji vystrašil?
Potom zakřičela, "Zpomal!"
"Co se děje?" Nechápal jsem, odkud pramení ta její hrůza.
"Jedeš sto šedesát!" Ječela na mě. Letmo se podívala z okna a ucouvla před tmavými stromy, které jsme míjeli.
Taková maličkost - jen trochu rychlosti - způsobilo, že vystrašeně křičí?
Převrátil jsem oči. "Klídek, Bello."
"Snažíš se nás zabít?" Žádala vysokým a napjatým hlasem.
"Nenarazíme," slíbil jsem jí.
Prudce se nadechla a pak promluvila trochu mírnějším hlasem. "Proč tak pospícháš?"
"Vždycky jezdím takhle."
Setkal jsem se s jejím upřeným pohledem, pobaven jejími šokovanými slovy.
"Dívej se na cestu!" Vykřikla.
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello. Dokonce jsem ani nikdy nedostal pokutu, "zakřenil jsem se na ni a poklepal si na čelo. Tím to bylo ještě komičtější - ta absurdita, že s ní dokážu žertoval také o něčem tak tajemném a divné. "Zabudovaný detektor radarů."
"Velmi vtipné," řekla sarkasticky, spíše vystrašeným než vzteklý hlasem. "Charlie je policajt, nezapomněl si? Byla jsem vychovaná k dodržování dopravních předpisů. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík kolem kmene nějakého stromu, ty pravděpodobně jen tak odkráčíš. "
"Pravděpodobně," zopakoval jsem a nevesele jsem se zasmál. Ano, při autonehodě bychom dopadli poněkud odlišné. Bylo správné, že se bála, nehledě na moje řidičské schopnosti ... "Ale ty ne."
S povzdechem jsem nechal to auto plazit se. "Spokojená?"
Sledovala tachometr. "Skoro."
Stále to pro ni bylo příliš rychle? "Nesnáším pomalou jízdu," zamrmlal jsem, ale nechal jsem tu ručičku ještě o jeden dílek klesnout.
"Toto je pomalé?" Ptala se.
"Dost bylo komentářů ohledně mého řízení," řekl jsem netrpělivě. Kolikrát se už vyhnula mé otázce? Třikrát? Čtyřikrát? Byly její dohady až tak hrozné? Musel jsem to vědět - okamžitě. "Stále čekám na tvou nejnovější teorii."
Znovu si kousala ret a měla rozrušený - téměř bolestný - výraz.
Ovládl jsem svou netrpělivost a zjemnil hlas. Nechtěl jsem, aby byla zoufalá.
"Nebudu se smát," slíbil jsem, přejíc si, aby jí ve vyprávění bránily jen rozpaky.
"Více se bojím toho, že se na mě budeš zlobit," zašeptala.
Nutil jsem svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný. "Je to tak zlé?"
"Jo, dost."
Sklopila pohled, odmítala se mi dívat do očí. Vteřiny plynuly.
"Jen do toho," povzbuzoval jsem.
Její hlas byl tichý. "Nevím jak začít."
"Proč nezačneš od začátku?" Připomněl jsem její vlastní slova z večeře. "Říkala si, že si na to nepřišla sama."
"Ne," souhlasila a pak opět ztichla.
Přemýšlel jsem, co by ji asi tak mohlo inspirovat. "Co tě nastartovalo - kniha? Film? "
Měl jsem si prohlédnout její sbírky, když nebyla doma. Netušil jsem, zda na té své hromádce opotřebovaných paperbackách má i Brama Stockera nebo Anne Riceovou ...
"Ne," zopakovala. "Bylo to v sobotu, na pláži."
To jsem nečekal. Místní klebety o nás nikdy nezabloudili k ničemu příliš nezvyklému - nebo příliš přesnému. Propásl jsem nějakou novou hlášku? Bella vzhlédla od svých rukou a pozorovala to překvapení na mé tváři.
"Narazila jsem tam na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho otec a Charlie jsou přátelé už od mého dětství."
Jacob Black - to jméno mi nebylo známé, ale i tak mi něco připomínalo ... nějaký čas, už strašně dávno ... Civěl jsem z okna a hledal jsem ve vzpomínkách tu spojitost.
"Jeho otec je jeden z quiletských starších," řekla.
Jacob Black. Ephraim Black. Určitě potomek.
Bylo to to nejhorší, co mohlo být.
Ona znala pravdu.
Moje mysl vyvozovala následky, dokud auto letělo přes temné zatáčky, moje tělo ztuhlé trápením - nehybné kromě těch pohybů, kterými jsem řídil auto.
Ona znala pravdu.
Ale ... pokud se ji dozvěděla v sobotu ... tak ji věděla celý večer ... a přesto ...
"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil vystrašit. Vyprávěl mi jednu o. .. "
Na chvilku se zasekla, ale už nemusela mít obavy; věděl jsem, co řekne. Jedinou záhadou zůstává, proč tu se mnou ještě je.
"Pokračuj," řekl jsem.
"O upírech," vydechla, ty slova byly tišší než zašeptání.
Nějakým způsobem to bylo ještě horší než vědomí, že to ví - slyšet ji vyslovit to slovo nahlas. Při tom zvuku jsem se strnul, ale pak jsem se opět ovládl.
"A ty si okamžitě pomyslela na mne?" Zeptal jsem se.
"Ne. On ... zmínil tvou rodinu. "
Jaká ironie, že by právě Ephraimů vlastní potomek porušil smlouvu, kterou se zavázal dodržovat. Pravděpodobně vnuk nebo pravnuk. Kolik je to už let? Sedmdesát?
Měl jsem si uvědomit, že ne ti starci, kteří tím legendám věřili, budou představovat nebezpečí. Samozřejmě, že v té mladší generaci - ti, kteří byli varováni, ale ty prastaré pověry jim připadaly směšné - spočívalo nebezpečí odhalení.
Předpokládal jsem, že to znamená, že mohu svobodně vyvraždit ten malý, bezbranný kmen na pobřeží, ke kterému jsem tak inklinoval. Ephraim i s jeho skupinou ochránců byly již dávno mrtví ...
"Podle něj je to jen hloupá pověra," promluvila najednou Bella, v jejím hlase byl nádech nového znepokojení. "Nečekal, že tomu budu věřit."
Koutkem oka jsem viděl, jak si neklidně splétají ruce.
"Byla to moje chyba," řekla po malé pauze a svěsila hlavu, jakoby se styděla. "Donutila jsem ho, aby mi to řekl."
"Proč?" Už nebylo těžké udržet vyrovnaný hlas. To nejhorší máme za sebou. Dokud budeme rozebírat detaily toho odhalení, nemusíme přejít k jeho následkům.
"Lauren, o tobě utrousila nějakou poznámku - pokoušela se mě vyprovokovat." Při té vzpomínce se trochu zašklebila. Trochu mě to rozrušilo - rozmýšlel jsem, jak ji někdo mohl provokovat řečí o mně ... "A jeden starší kluk z kmene odpověděl, že tvá rodina do rezervace nechodí, ale znělo to, jako by to myslel nějak jinak. Tak jsem si bokem vzala Jacoba a vytáhla to z něj. "
Když to přiznala, hlava jí ještě více poklesla a její výraz vypadal ... provinile.
Odtrhl jsem od ní pohled a nahlas jsem se rozesmál. Ona se cítila vinná? Co asi tak mohla udělat, aby si zasloužila jakoukoli kritiku?
"Jak si to z něj vytáhla?" Zeptal jsem se.
"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to lépe, než bych čekala," vysvětlila a při vzpomínce na ten úspěch měla v hlase nedůvěřiví podtón.
Já jsem si mohl jen představovat - zvážit jak přitažlivou se zdála být pro všechny muže, přičemž si to vůbec neuvědomovala - jaká ohromující by byla, kdyby se snažila být přitažlivá. Náhle jsem byl plný soucitu k tomu nic netušící chlapci, na kterého použila svou přesvědčivou sílu.
"To bych rád viděl," řekl jsem a znovu jsem se zasmál černým humorem. Strašně rád bych slyšel jeho reakci, na vlastní oči viděl to zpustošení. "A ty si mě obvinila, že očarovávám lidí - chudák Jacob Black."
Nebyl jsem až tak naštvaný na zdroj mého odhalení, než jsem očekával. Nevěděl, co říká. A jak jsem mohl od kohokoli čekat, že téhle dívce něco odmítne? Cítil jsem jen soucit s tou škodou, kterou způsobila pokoji jeho mysli.
Ucítil jsem jak vzduch mezi námi oteplilo její zarudnutí. Letmo jsem na ni podíval - hleděla z okna. Už nepromluvila.
"Co si dělala potom?" Povzbuzoval jsem ji. Je na čase vrátit se k hororu.
"Hledala jsem na internetu."
Vždy praktická. "A to tě přesvědčilo?"
"Ne," odpověděla. "Nic nesedělo. Většina z toho byly blbosti. A pak - "
Znovu se odmlčela a slyšel jsem jak stiskla zuby.
"Co?" Žádal jsem. Co našla? Co pro ni byla noční můra?
Nastalo krátké ticho a pak zašeptala, "Rozhodla jsem se, že na tom nezáleží."
Otřesem mi na půl sekundy zamrzli myšlenky a pak to do sebe všechno zapadlo. Proč dnes poslala své přítelkyně domů místo toho, aby s nimi utekla. Proč nasedla ke mně do auta, namísto utíkání a volání policie ...
Její reakce byly vždy špatné - vždy úplně špatné. Nebezpečí k sobě přitahovala. Vítá ho.
"Nezáleží na tom?" Řekl jsem přes zuby a hromadil se ve mně vztek. Jak jsem měl chránit někoho tak ... tak ... tak rozhodnutého být nechráněným?
"Ne," řekla slabým hlasem, který byl nevysvětlitelně něžný. "Nezáleží mi na tom, co si."
Ona byla nemožná.
"Nevadí ti, že jsem monstrum? Pokud nejsem člověk? "
"Ne."
Začal jsem pochybovat o její normálnosti.
Předpokládal jsem, že mohu zařídit, aby se jí dostalo té nejlepší možné péče ... Carlisle bude mít nějaké kontakty, aby jí našel ty nejschopnější lékaře, nejtalentovanější terapeuty. Možná se to něco, co s ní nebylo v pořádku - kvůli čemuž sedí vedle upíra a srdce jí bije klidně a vyrovnaně - dalo nějak napravit. Přirozeně, že ji budu sledovat a navštěvovat tak často, jak mi dovolí ...
"Si naštvaný," Povzdechla si. "Neměla jsem nic říkat."
Jakoby schovávání jejích narušených sklonů někomu z nás pomohlo. "Ne, jsem rád, že vím, co si myslíš - i když je to šílené."
"Takže se zase mýlím?" Zeptala se, teď trochu útočné.
"Nemyslel jsem tohle!" Zuby mi znovu cvakli. "Na tom nezáleží!" Zopakoval jsem ostrým tónem.
Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"
"Záleží na tom?" Zeptal jsem se.
Zhluboka se nadechnout. Nahněvaně jsem čekal na její odpověď.
"Vlastně ne," řekla, opět vyrovnaným hlasem. "Ale jsem zvědavá."
Vlastně ne. Vlastně na tom nezáleželo. Jí to nevadilo. Věděla, že nejsem člověk, že jsem netvor a vlastně jí na tom nezáleželo.
Vedle starostí o její zdravý rozum ve mně začínala narůstat naděje. Snažil jsem se ji zadusit.
"Na co si zvědavá?" Zeptal jsem se jí. Už nebyly žádná tajemství, pouze nepodstatné detaily.
"Kolik je ti let?" Zeptala se.
Moje odpověď byla automatická, hluboce zakořeněná. "Sedmnáct."
"A jak dlouho už ti je sedmnáct?"
Pokusil jsem se neusmát nad blahosklonném tónu. "Nějakou dobu," přiznal jsem.
"Dobře," řekla, náhle nadšená. Usmála se na mě. Jak jsem na ni civěl - znovu znepokojen jejím duševním zdravím-úsměv se jí ještě více rozšířil. Já jsem udělal grimasu.
"Nesměj se," varovala. "Ale jak to, že přes den můžeš vycházet ven?"
Navzdory jejím požadavků jsem se zasmál. Vypadalo to, že z jejího hledání nebylo nic neobvyklého. "Mýtus," řekl jsem jí.
"Spalování sluncem?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus."
Spánek už tak strašně dlouho nebyl součástí mého života - až do těchto posledních pár dní, když jsem pozoroval Bellu snít ...
"Nemůžu spát," zamumlal jsem, upřesňují svou odpověď.
Chvíli bylo ticho.
"Vůbec?" Zeptala se.
"Nikdy," vydechl jsem.
Hleděl jsem jí do očí - široké pod hustým okrajem řas - a toužil jsem po spánku. Ne kvůli zapomenutí, jako dříve, ne kvůli útěku před nudou, ale protože jsem chtěl snít. Možná pokud bych mohl být na chvíli v nevědomí, pokud bych mohl snít, mohl bych alespoň na pár hodin žít v jejím světě a mohli bychom být spolu. Ona snila o mně. Já jsem chtěl snít o ní.
Pohled mi opětovala, její výraz zase udivený. Musel jsem se podívat jinam.
Já jsem nemohl snít o ní. Ona by neměla snít o mně.
"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku," řekl jsem, moje tichá hruď chladnější a těžší než dříve. Musela být nucena k tomu, aby to chápala. Jednou si musí uvědomit, co právě dělám. Musela být donucena k tomu, aby pochopila, že na tom všem záleží - mnohem více, než na jakémkoli jiném ohledu. Například na tom, že ji miluji.
"Která to je?" Zeptala se, překvapena a nechápavě.
To stačilo, aby mi zatvrdl hlas. "Tebe nezajímá, co jím?"
"Aha. Tohle. "Řekla to tichým hlasem, který jsem si neuměl vysvětlit.
"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piji krev? "
Při mé otázce strnula. Konečně. Rozuměla tomu.
"No, Jacob o tom něco říkal," řekla.
"Co Jacob říkal?"
"Řekl, že vy ... neloví lidí. Řekl, že tvá rodina by neměla být nebezpečná, protože prý lovíte jen zvířata. "
"Řekl, že nejsme nebezpečný?" Zopakoval jsem výsměchem.
"Ne přesně," objasňovala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileťané vás i tak nechtějí na své půdě - pro jistotu. "
Zíral jsem na cestu, v myšlenkách jsem beznadějně vrčel, hrdlo mě pálilo známou, ohnivou žízní.
"Tak co, měl pravdu?" Zeptala se tak klidně, jakoby si potvrzovala předpověď počasí. "O tom, že nelovíte lidí?"
"Quileuťané mají dlouhou paměť."
Pro sebe si přikývla a úporně přemýšlela.
"Ale ne že tě to uklidní," řekl jsem rychle. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Stále jsme nebezpeční. "
"Nerozumím."
Ne, nerozuměla. Jak jí to vysvětlit?
"Smažíme se," řekl jsem jí. "V tom co děláme, jsme obvykle velmi dobří. Někdy děláme chyby. Například já, když si dovoluji být s tebou sám. "
Její vůně byla v autě stále silná. Začínal jsem si na ni zvykat, téměř jsem ji dokázal ignorovat, ale nebylo pochyb, že moje tělo po ní touží z nesprávného důvodu. Ústa jsem měl plné jedu.
"Tohle je chyba?" Zeptala se a v jejím hlase byl hluboký zármutek. Ten zvuk mě odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu, chtěla být se mnou.
Opět se ve mně objevila naděje, tak jsem ji odehnal.
"Velmi nebezpečná," řekl jsem jí pravdivě a přál jsem si, aby na té pravdě skutečně mohlo přestat záležet.
Na chvíli neodpověděla. Sledoval jsem, jak se jí změnilo dýchání - zvláštním způsobem se přerušovalo a neznělo to jako strach.
"Řekni mi víc," řekla najednou, hlas měla zdeformovaný bolestí.
Trápila se. Jak jsem to mohl dovolit?
"Co chceš ještě vědět?" Zeptal jsem se a pokoušel jsem se vymyslet způsob, jak ji uchránit před bolestí. Ona by neměla trpět. Nemohl jsem ji nechat trpět.
"Řekni mi, proč lovíš zvířata místo lidí," řekla, stále zoufale.
Nebylo to jasné? Nebo jí ani na tom nezáleželo.
"Protože nechci být netvor," zamrmlal jsem.
"Ale zvířata nestačí?"
Hledal jsem další přirovnání, něco, aby to mohla pochopit. "Samozřejmě, nemohu si být jistý, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléce; sami sebe nazýváme vegetariáni, je to takový náš malý, soukromý vtip. Nedokážeme tím zcela nasytit hlad - nebo spíše žízeň. Ale udržuje nás to při dostatečné síle na to, abychom vydržely. Většinou. "Hlas se mi ztišil; styděl jsem se za to, že jsem dovolil, aby byla v takovém nebezpečí. Nebezpečí, které jsem nadále připouštěl ... "Někdy je to těžší než jindy."
"Teď je to pro tebe velmi těžké?"
Povzdechy jsem si. Samozřejmě, že se zeptá otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano," přiznal jsem.
Tentokrát jsem její fyzickou odezvu předpokládal správně; její dýchání zůstalo stabilní a srdce tlouklo podle svého obvyklého vzorce. Čekal jsem to, ale nechápal. Jak to, že se nebála?
"Ale hladový nejsi," prohlásila a byla si tím stoprocentně jistá.
"Proč si to myslíš?"
"Tvé oči," řekla pohotově. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidé - muži obzvlášť - jsou podráždění, když jsou hladoví. "
Zachichotal jsem se jejímu popisu: podráždění. To bylo dost mírné. Ale měla úplnou pravdu - jako vždy. "Ty si tak všímavá, vždycky?" Znovu jsem se zasmál.
Trochu se usmála a mezi oči se jí vrátila ta malá vráska, jakoby se na něco soustředila.
"Tento víkend si byl s Emmettem na lovu?" Zeptala se po tom, co se vytratil můj smích. To jak lhostejně o tom vyprávěla bylo zároveň fascinující i frustrující. Vážně toho dokázala tolik akceptovat? Vypadalo to, že já mám blíže k šoku než ona.
"Ano," řekl jsem jí a pak, když už jsem to chtěl nechat tak, jsem pocítil nutkání stejné jako předtím v restauraci; chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odejít," pokračoval jsem pomalu, "ale bylo to nezbytné. Být s tebou je trochu snazší, když nemám žízeň. "
"Proč si nechtěl odejít?"
Zhluboka jsem se nadechnout a pak jsem se otočil, abych se setkal s jejím pohledem. Tento druh upřímnosti byl složitý zcela odlišným způsobem.
"Jsem z toho ... nervózní," předpokládal jsem, že to slovo bude stačit, i když nebylo dost silné, "když jsem od tebe pryč. Nevtipkoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek vyzval, aby si se snažila nespadnout do oceánu nebo se nenechala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapen, že si prožila celý víkend bez zranění. "Pak jsem si vzpomněl na ty škrábance, co má na dlaních. "No, ne úplně," opravil jsem se.
"Co?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama