promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

11. kapitola - Výslech (část 1.)

22. ledna 2009 v 17:40 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
11. Výslech

Byl jsem rád, že jsem stihnul zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to na mě přitáhne. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi, jako například zemětřesení v Jižní Americe, nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár vteřin, obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek.
"Alonzo Caldera Wallace, podezřelý z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl minulou noc zadržen v Portland, státě Oregon, díky anonymnímu tipu. Brzy ráno byl nalezen v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Odpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnout informace, zda bude obviněný převezen do Houstonu nebo Oklahoma city k soudnímu jednání. "
Fotografie byla nekvalitní, přičemž v době kdy byla spravená měl na obličeji krátkou bradku. I kdyby to Bella viděla, asi by ho nepoznala. Doufal jsem, že se to nestalo, jen by se zbytečně znepokojila.
"Nikdo si tu reportáž ani neuvědomí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali," řekla mi Alice. "Carlisle udělal velmi dobře, pokud ho vyvedl ven ze státu."
Přikývnout jsem. I tak Bella televizi moc nesledovala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat nic kromě sportovních kanálů.
Udělal jsem, co jsem mohl. On si již nemohl vybrat další oběť a já jsem se nestal vrahem. Alespoň zatím ne. Bylo správné, že jsem to svěřil Carlisleovi do rukou, i když jsem si stále přál, aby to ta obluda neobešla tak snadno. Přichytit jsem se při tom, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený ...
Ne. Už na tom nezáleželo. Raději to hodím za hlavu a budu se soustředit na něco důležitějšího.
Z Bellinina pokoje jsem odešel před ani ne hodinou, ale už teď jsem toužil po tom, abych ji mohl vidět zas.
"Alice, nebude ti vadit když -"
Přerušila mě. "Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočení, no ty víš, že si bude užívat každý moment, kdy může předvést své auto." Zvonivě se zasmála.
Zakřenil jsem se. "Uvidíme se ve škole."
Alice si vzdychla, přičemž proměnila můj široký úsměv na úšklebek.
Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připraven, aby si mě představil Belle. Měl by si vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky. Bella mě bude mít také rada.
Když jsem to náhle slyšel, neuráčil jsem se jí ani odpovědět. Tohle to už byla trochu jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?
Poznat Bellu ... tato myšlenka ji zřejmě nebude ani v nejmenším obtěžovat.
Zamračil jsem se. To, co Bella chtěla a co bylo pro ni nejlepší, byly dvě zcela odlišné věci.
Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Bellině příjezdové cestě. Lidská přísloví mluvila o tom, že věci ráno vypadají úplně jinak - že věci se mění, pokud se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomto ranním světle, základem dne jinak? Více nebo méně hrozivě jako v noci? Stihla během spánku vsáknout pravdu? Bude nakonec vystrašená?
Ačkoli, její sny byly v noci pokojné. Když znova a znova vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamrmlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo?
Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvuky uvnitř domu - rychlé, klopýtavé běhání po schodech, hlasité odtržení alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, kdy ji rychle zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad touto myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.
Podíval jsem se na hodinky. Pravděpodobně - s ohledem na rychlost jejího zchátralého pickupu - přeci jen trošičku meškala.
Bella téměř vyběhla z domu. Taška za ní vlála, vlasy měla stažené do něčeho neurčitého, co se jí i tak začínalo na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji neuchránil před tím, aby se shrbila před chladnou mlhou.
Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Skrýval její štíhlou postavu a udělal ze všech jejích pěkných křivek jakousi neforemnou hmotu. Byl jsem rád, že to tak bylo, ačkoliv jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například tu jemnou modrou halenku, kterou měla na sobě včera ... Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a byla střihaná dost nízko na to, aby odhalila, jak okouzlující její klíční kosti uprostřed rozdělovala, přesně v místě, kde se pod jejím hrdlem nacházela malá jamka. Modrá látka jako řeka její jemnou postavu ...
Bylo lepší - nezbytnější - když jsem ani náhodou nemyslel na její postavu, takže jsem byl vděčný za svetr, který si dnes vzala. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vzbudí myšlenky na její rty ... její pokožku ... její tělo ... hlouběji se jím zabývat by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. No nemohl jsem si dovolit dotknout se jí, protože to bylo neproveditelné.
Mohl bych ji zlomit.
Bella se otočila od dveří v takovém spěchu, že téměř vrazila do mého auta, aniž si vůbec všimla, že tam stojí.
Rychle zabrzdila a kolena se jí začaly třást jako znepokojen hříbata. Taška, jí sklouzávala z ramene, a když se její oči konečně soustředily na auto, rozšířily se.
Vystoupil jsem, nedbajíc na zachování si lidské chůze, a otevřel jsem jí dveře spolujezdce. Už ji více nebudu lhát - když jsme byli o samotě, mohl jsem být sám sebou.
Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se zjevil jen tak z mlhy. A pak se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiné a já jsem se již nebál - nebo nedoufal - že její city se přes noc změnily. Vřelost, obdiv, okouzlení, to vše se mísilo v tající čokoládě jejích očí.
"Chceš se se mnou svést?" zeptal jsem se. Oproti včerejšímu večeru, nechám ji, ať si vybere. Odteď už všechno muselo jít podle její vůle.
"Ano, děkuji," zamrmlala a bez váhání nasedla do auta.
Přejde mě už někdy, být nadšený z toho, že jsem byl jediný, komu řekla ano? Pochybuji.
Proletěl jsem kolem auta, protože jsem se nemohl dočkat, kdy se k ní připojím. Nezdálo se, že ji mé náhlé objevení šokovalo.
Štěstí, které jsem cítil, když seděla vedle mě, nemělo obdoby. Přestože jsem se cítil v kruhu mé rodiny velmi příjemně, navzdory všem možným zábavám, které svět nabízel, ještě nikdy jsem nebyl takový šťastný. I když jsem věděl, že to není správné a že to může skončit velmi špatně, nedokázal jsem zadržovat úsměv.
Bundu jsem měl přehozenou přes opěrku jejího sedadla. Viděl jsem, jak si ji přeměřila.
"Donesl jsem ti bundu," řekl jsem jí. Toto byla moje jediná výmluva, proč jsem se dnes ráno takto náhle objevil. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma kavalírství. "Nechci, aby si ochořela."
"Nejsem z cukru," dívala, sledujíce více mou hruď než obličej, jako by váhala podívat se mi do očí. No navléká si ji dříve, než jsem se uchýlil k jiným formám přesvědčování.
"Nejsi?" zamrmlal jsem si.
Když jsem nabral směr ke škole, vykoukla ven oknem. Tiše jsem vydržel jen pár vteřin. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak hodně se mezi námi změnilo, kdy naposledy svítilo slunce.
"Tak co, dnes nemáš žádné otázky?" zeptal jsem se bezstarostně.
Usmála se, velmi ráda, že jsem pronesl téma rozhovoru. "Obtěžují tě moje otázky?"
"Ne tolik jako tvoje reakce," řekl jsem jí upřímně, usmívajíc se na ni.
Koutky úst jí povadli. "Reaguju špatně?"
"Ne, to není v tom. Vše bereš tak rozvážně až je to nepřirozené." Ani jeden výkřik. Jak je to možné? "Motivuje mě to přemýšlet nad tím, co si myslíš." Samozřejmě, všechno co dělala a také nedělala, ve mně vždy vyvolalo tento pocit.
"Vždy ti říkám, co si myslím."
"Vždy si je upravíš."
Opět se kousla do rtu. Zdálo se, že si neuvědomovala tento pohyb - dělala to bezděčně, jako reakci na napětí. "Ani moc ne."
A přesně tato dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou tajila?
"Dost na to, aby mě to dohánělo k šílenství," řekl jsem jí.
Zaváhala, no pak zašeptala, "Nechtěl by si to slyšet."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, probíhající přes celý náš rozhovor minulou noc, slovo za slovem, dokud jsem na to přišel. Možná že to stálo za jejich námahu, protože jsem si neuměl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A pak - že její tón hlasu byl přesně stejný jako minulou noc; plný bolesti - vzpomněl jsem si. Jednou jsem ji požádal, aby neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji ...
To přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor pro ni nic neznamenalo a že už bylo příliš pozdě na to, aby to změnila?
Nedokázal jsem promluvit, protože ta radost a bolest přehlušili všechna slova, konflikt mezi nimi byl příliš drsný na to, aby mi dovolili logicky a uceleně odpovědět. V autě bylo ticho, až na tep jejího srdce a rytmický pohyb plic.
"Kde je zbytek tvé rodiny?" zeptala se náhle.
Zhluboka jsem se nadechnul, konečně s ohledem na bolest, což vyvolávala vůně v autě; začínal jsem si na ni zvykat, uvědomil jsem si spokojeně - a přinutil jsem se znít znovu nenuceně.
"Jeli s Rosalií." Zaparkoval jsem na prázdném místě hned vedle toho zmíněného auta. Zastavil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. "Dost nápadné, nemyslíš?"
"Ehm, wow. Pokud má tohle, tak proč ji každé ráno vezeš?"
Rosalie by se vyžívala v Belliné reakci ... pokud by byla vůči ní objektivní, což se pravděpodobně nestane.
"Jak jsem řekl, je to nápadné. Snažíme se zapadnout."
"Neúspěšně," řekla mi a bezstarostně se zasmála.
Zvuk jejího smíchu zahřál cosi v mé hrudi, ačkoliv se mi hlava topila v pochybnostech.
"Tak potom proč se Rosalie rozhodla řídit, pokud je to nápadnější?" zeptala se.
"Nevšiml sis? Porušu již všechna pravidla."
Moje otázka měla znít trošku hrozivě - no ale samozřejmě, Bella se jen usmála.
Nepočkala, než jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Protože jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální - takže jsem se nemohl hýbat dostatečně rychle, abych tomu zabránil - no ona si prostě musela začít na takové něco zvykat, a to dost brzy.
Šel jsem vedle ní tak blízko, než jsem se odvážil a pečlivě jsem hledal každý znak toho, že se jí nelíbí moje blízkost. Dvakrát mým směrem natáhla ruku, ale pak ji rychle odtáhla. Vypadalo to, jako by se mě chtěla dotknout... Dech se mi najednou zrychlil.
"Proč vlastně máte takové auta, pokud si chcete zachovat soukromí?" zeptala se, když jsme šli směrem do budovy.
"Je to naše slabost," přiznal jsem se. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"To sedí," zamumlala kysele.
Nezvedla pohled, aby viděla můj široký úsměv.
Tak to tedy ne! Nevěřím tomu! Jak se to Belle podařilo? Nechápu! Proč?
Jessicino duševní tesknění přerušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu, vytváříc útočiště před deštěm pod střechou jídelny, s Bellinou bundou přehozenou přes ruku. Oči se jí nevěřícně rozšířily.
Bella si jí také všimla. Jemně se začervenala, když pochopila Jessičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně viditelné na její tváři.
"Ahoj, Jessico. Děkuju, že si nezapomněla," pozdravila ji Bella. Natáhla se pro bundou a Jessica ji jí bez slova podala.
K Belliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať to byly dobří přátelé nebo ne. "Dobré ráno, Jessico."
Uou…
Oči jí téměř vylezly z jamek. Připadalo mi to dost divné a zábavné a, upřímně, mírně trapné, jak mě Bellina blízkost změkčila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Pokud by to Emmett zjistil, neustále by se smál minimálně další století.
"Eh ... ahoj," zamumlala Jessica a významně zamrkala na Bellu. "Tak myslím, že se uvidíme na trigonometrii."
Tak teď mi vše vysypeš. Ne neberu jako odpověď. Chci detaily. Potřebuji detaily! K čertu, Edward CULLEN!! Život je tak nefér.
Belle zaškubaly koutky. "Ok, tak na trigonometrii."
Jessiciny myšlenky se divoce rozběhly, když je popoháněla na svou první hodinu, sem tam na nás mrkajíc.
Chci celý příběh. Komplet celý. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla tajit? Proč by to chtěla tajit? Nemůže to být jen taková příležitostná věc - musí to s ním myslet vážně. Jsou tu ještě i nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit. Líbala se s ním? Ach, můj bože ... Jessicine myšlenky se rozpoltili a její hlavu naplnili představy. Strhl jsem se nad nimi a to nejen proto, že v jejích snech nahradila Bellu sebou.
To bych nemohl. A i tak ... chtěl jsem ...
Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemi možnými cestami jsem Bellu hnal? A která z nich skončí její porážkou?
Potřepal jsem hlavou, snažíc se odlehčit situaci.
"Co jí řekneš?" zeptal jsem se Belly.
"Hej!" ostře zašeptala. "Myslela jsem si, že mi nedokážeš číst myšlenky!"
"To ne." Překvapen jsem na ni pohlížel, snažil se pochopit její slova. Aha - pravděpodobně jsme mysleli na totéž. Hm ... líbilo se mi to. "Přesto," řekl jsem jí, "umím číst její - chystá se tě ve třídě popadnout."
Bella zaúpěla a střásla si z ramen bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi ji vrací - neptal by jsem se jí; byl bych raději, kdyby si ji nechala ... jako vzpomínku - takže jsem byl příliš pomalý na to, abych jí nabídl pomoc. Podala mi bundu a pak se navléká do své vlastní, aniž si všimla, že jsem se natáhnul, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale ovládl se dříve, než si toho všimla.
"No, tak co jí řekneš?" zeptal jsem se znovu.
"Nezaškodila by mi malá pomoc. Co chce slyšet?"
Usmál jsem se a potřepal jsem hlavou. Chtěl jsem vědět, co si myslí. "To není fér."
Zúžila oči. "Ne, to že se nepodělíš o to, co víš, to není fér."
Jasně - neuznávala dvojí měřítko.
Dostali jsme se až ke dveřím její třídy - kde ji budu muset opustit; rozmýšlel jsem, zda mi slečna Copová vyjde vstříc, pokud si budu chtít přesunout hodiny angličtiny ... Soustředil jsem se. Tentokrát mohu být férový.
"Chce vědět, zda potají randíme," řekl jsem pomalu. "A chce vědět, co ke mně cítíš."
Její oči se rozšířily - ne vyplašeně, ale mazaně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Tvářila se nechápavě.
"Hups," zamumlala. "Co bych jí měla říct?"
"Hmm ..." Vždy se snažila, abych já prozradil více, než ona. Uvažoval jsem nad tím, jak odpovím.
Neposlušný pramen vlasů, jemně navlhlý od mlhy se prodral přes její rameno a stočil se na místě, kde její svetr ukrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči ... lákajíc je mnohem víc napříč ostatním liniím ...
Opatrně jsem se k němu natáhnul, snažil jsem se nedotýkat její pokožky - ráno už bylo dost chladné i bez mého dotyku - a stočil jsem ho zpět do upraveného copu. Teď mě už nemůže rozrušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů jsem zaťal čelist. Od něj se odtáhla. Nyní její reakce byla zcela jiná, kromě toho, že mírně roztáhla oči, že se začervenala a že srdce jí začalo nepravidelně bít.
Snažil jsem se zakrýt úsměv, když jsem jí odpověděl na otázku.
"Předpokládám, že na první otázku jí můžeš odpovědět ano ... pokud ti to nevadí -" je to její volba, jen její volba, "- je to lehčí než ledajaké jiné vysvětlení."
"Nevadí mi to," zašeptala. Její srdce se stále nedalo dohromady.
"A co se týká zbývajících otázek ..." nedokázal jsem zakrýt úsměv. "No, sám si poslechnu odpověď."
Ať to Bella zváží. Zachytil jsem smích, když její tvář protrhnul šok.
Otočil jsem se ještě dříve, než se mohla zeptat na více. Už jsem se tak musel smířit s tím, že jsem jí nemohl dát to, co chtěla. A nakonec, chtěl jsem slyšet její myšlenky, ne moje.
"Uvidíme se na obědě," poznamenal jsem přes rameno jako záminku pro to, abych se ujistil, že se stále na mě zhrozeně dívá, přičemž ústa měla dokořán otevřené. Znovu jsem se otočil a zasmál se.
Když jsem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, co svištili kolem mne - oči jim poskakovali z Belliny tváře na mou vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Už bylo dost obtížné udržet se na přijatelné rychlosti chůze, kdy jsem kráčel křížem přes mokrý trávník na mou další hodinu. Chtěl jsem běžet - skutečně utíkat, tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se již tak vznášela.
Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal jsem, aby mě obklopila její vůně. Teď moje hrdlo bude pravděpodobně hořet - musím se znecitlivět - a pak bude snadnější ignorovat to tehdy, když s ní budu na obědě ...
Bylo jen dobré, že ani jeden z učitelů se neobtěžovat vyvolat mě, protože dnešek by byl pravděpodobně den, kdy by mě nachytali nepřipraveného, zcela neschopného odpovědět. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech; jen moje tělo zůstalo ve třídě.
Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to již přirozeným - něčím takovým automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně narušené sebevědomí. Rychle se vrhla na rozhovor s Jessicou a já jsem se usmál tak široce, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se trhnul a mírně se odtáhnul.
UCH. Strašidelné.
No, až tak velmi jsem asi nezměkl.
Také jsem sledoval Jessicu a její otázky, které se čím dále, tím více stupňovaly. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Belliných odpovědích jsem toužil desetkrát víc než ta lidská dívka, které šlo jen o čerstvé klepy.
A poslouchal jsem i Angelu Weberovou.
Na vděčnost, kterou jsem k ní cítil, jsem nezapomněl - nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem hledal něco, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude snadné; tak jako každý člověk, musí zde být něco, holčičí hloupost, o kterou by se zajímala. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byly by jsme vyrovnaní.
Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobně jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak nezvykle dobrá - byla pravděpodobně jednou z těch lidí, co měli to co chtěli a byli s tím spokojeni. Jako já nevnímá učitele nebo poznámky, myslela na své dva bratry - dvojčata - které tento týden brala na pláž - předpokládala, že budou velmi nadšení, téměř jako by byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, no nevadilo jí to. Bylo to velmi roztomilé.
To mi ale nijak nepomohlo.
Muselo tu být něco, co chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v hledání. Ale později. Nyní nadešla chvíle, kdy má Bella trigonometrii s Jessicou.
Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem ani, kam vlastně jdu. Jessica už seděla na svém místě a oběma nohama netrpělivě kopala po podlaze, když čekala, kdy se objeví Bella.
A já jsem udělal přesný opak, když jsem si obsadil místo ve třídě, zůstal jsem úplně nehybný. Musel jsem si stále připomínat, že občas se mám i pohnout. Abych si udržel svou roli. Bylo to poměrně obtížné, protože jsem se plně soustředil na Jessicu. Doufal jsem, že skutečně bude dávat pozor a bude se snažit přečíst pro mě něco z Bellina obličeje.
Jessicino kopání se zvýšilo, když do třídy vstoupila Bella.
Vypadá ... mrzutě. Proč? Možná že to s Edwardem Cullenem byl jen planý poplach. To by mě řádně zklamalo. Ale vlastně ... pak je stále volný ... Pokud se nyní zajímá o randění, ráda bych mu s tím pomohla ...
Bellina tvář nevypadala ne mrzutě, ale neochotně. Znepokojeně, protože věděla, že všechno budu slyšet. Usmál jsem se.
"Vše mi řekni!" Usilovala Jessica, když si Bella vysvlékala bundu a pověsila ji přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní sálala neochota.
Ach, je taková pomalá. Je čas dostat se k věci!
"Co by si chtěla vědět?" začala Bella, když si sedla.
"Co se dělo minulý večer?"
"Objednal mi večeři a pak mě odvezl domů."
A dál? Ale no tak, musí tu být něco víc než jen to! I tak lže, vím to. Ale já to z ní vytáhnu.
"Jak jsi se dostala domů tak rychle?"
Viděl jsem, jak Bella nad Jessiciným podezřením zakoulela očima.
"Jezdí jako blázen. Bylo to strašné."
Jemně se usmála a já jsem vybuchl smíchy a přerušil tím výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, no nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně zadíval, no neobtěžoval jsem se přečíst mu myšlenky, které se skrývali za tímto pohledem. Poslouchal jsem Jessicu.
Hm. Zdá se, že říká pravdu. Proč chce, abych to z ní tahala jako z chlupatý deky? Já bych to vykřikovala tak, že by mi plíce nestačili.
"Bylo to něco jako rande? Dohodli jste se, že se tam potkáte?"
Jessica sledovala, jak se na Bellině tváři zablesklo překvapení, a byla velmi zklamaná, že z toho vyznívala upřímnost.
"Ne, byla jsem velmi překvapena, že ho tam vidím," řekla jí Bella.
Co se to děje?? "Ale vyzdvedl tě dnes ráno, aby tě odveze do školy?" Musí být za tím něco víc.
"Ano, to bylo také překvapení. Všiml si, že nemám bundu."
To není tedy nic extra, pomyslela si Jessica zklamaně.
Už jsem byl unavený z toho, kam vedly její otázky, chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nadějně jsem poslouchal, že bude tak nespokojená s jejími odpověďmi, že přeskočí rovnou na otázku, na kterou jsem čekal.
"Půjdete znova někam?" Ptala se.
"Nabídl se, že mě v sobotu zaveze do Seattlu, protože je přesvědčen, že moje auto to nezvládne - to se počítá?"
Hm .. jistě se o ni zajímá ... jako kdyby ji ochraňoval. Z jeho strany tady určitě něco je, a co z její. Jak je TO možné? Bella musí být bláznivá.
"Jo," odpověděla Jessica na Bellinu otázku.
"Tak dobře," zakončila Bella. "Ano."
"Fíha ... Edward Cullen." To je důležitější, jestli se jí líbí, nebo ne.
"Já vím," vzdychla si Bella.
Tón jejího hlasu Jessicu povzbudil. No konečně - zdá se, jako by si to uvědomovala! Musí vědět ...
"Počkat!" Řekla Jessica, náhle si odpovídajíc na jednu z otázek, na které byla nejvíce zvědavá. "Políbil tě?" Prosím, řekni že ano a pak mi dopodrobna popíš každou sekundu!
"Ne," zamumlala Bella a sklesle se podívala na své ruce. "Takto to není."
K čertu. Doufala jsem, že ... Ha. Vypadá, že ona také.
Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, no nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jessica. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko k mých zubů. Věděla, že jsou ostré jako tesáky.
Otřásl jsem se.
Myslíš, že v sobotu ...?" přiměla ji Jessica.
Bella vypadala ještě hůř, když řekla, "O tom vážně pochybuji."
Ano, ano, doufá v to ... Chudák holka.
Jen proto, že jsem to všechno sledoval přes Jessicino vnímání se zdálo, že má pravdu?
Na vteřinu mě přerušila myšlenka, sice dost nerealistická, na to, jaké by to bylo políbit ji. Moje rty na její, ledové a mramorové na teplých, poddajný a hedvábných ...
A pak by umřela.
Probral jsem se a třepáním hlavou a znovu jsem se soustředil.
"O čem jste mluvili?" Povídala si s ním vůbec, nebo to šlo tak, jako teď se mnou?
Smutně jsem se usmál. Jessica nebyla velmi daleko.
"Já ani nevím, Jess. O hodně věcech. Například trochu o psaní esejí na angličtinu."
Velmi málo. Široce jsem se usmál.
Ale, NO TAK. "Prosím, Bello! Alespoň něco."
Bella chvíli přemýšlela.
"Tak dobře, mám něco. Měla jsi vidět, jak s ním servírka flirtovala - místy až příliš. Ale ani si ji nevšímal."
Dost divné, podělit se s ní právě s tímto. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Nepřipadala mi to důležitá.
Zajímavé ... "To je dobré znamení. Byla pěkná?"
Hm. Jessica za tím viděla více, než já. To musí být něco, co vědí jen ženy.
"Velmi," řekla jí Bella. "A bylo jí tak devatenáct nebo dvacet."
Jessica si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, kdy měla rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona nepovažovala za velmi pěknou, příliš přátelský. Odstrčila tuto myšlenku bokem, dusíc hněv, co v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle, prahnouc po detailech.
"Ještě lepší. Fakt se mu musíš líbit."
"Myslím, že ano," řekla Bella pomalu a já jsem strnul téměř na kraji židle. "No je to těžko říci. Hovoří velmi nejasně."
Pravděpodobně jsem nebyl až takový průhledný, než jsem si myslel, že jsem. No tak ... při tom, jaká je vnímavá ... Jak to, že si nevšimne, že jsem do blázen? Prozkoumal jsem náš rozhovor, dost překvapen, že jsem ta slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že to poznání se skrývalo za každým slovem, které jsme si dosud řekli.
Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? "Nechápu, odkud bereš tu odvahu být s ním o samotě," řekla Jessica.
Bellinou tváří proletělo zděšení. "Proč?"
Zvláštní reakce. Co si myslí, že jsem měla na mysli? "Je takový ..." Jaké je to správné slovo? "Odstrašující. Nevěděla bych, co mu říct." Dnes ráno jsem k němu nedokázala ani jen proluvit, přičemž vše, co mi řekl, bylo 'dobré ráno'. Musela jsem vypadat jako úplný idiot.
Bella se usmála. "Když jsem s ním, mám problém udržet nit myšlenek."
Pravděpodobně chtěla, aby se Jessica cítila lépe. Když byla se mnou, byla až nepřirozeně klidná.
"Ach, to jo," povzdechla si Jessica. "Je neskutečně úžasný."
Bellin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo to, co vždy, když ucítila ve vzduchu křivdu. Jessica si toho nevšimne.
"Na něm je něco víc, než jen to," obořila se na ni Bella.
Oooo. Tak jsme se konečně někam dostali. "Vážně? A co jako?"
Bella si na chvilku kousala ret. "Nemůžu to tak dobře popsat," řekla nakonec. "Ale za tou tváří se skrývá něco ještě neuvěřitelnějšího." Zabránila svému pohledu otočit na Jessicu a zadívala se do dálky.
Cítil jsem se podobně jako tehdy, když si o mně Carlisle nebo Esmé mysleli více, než bych si zasloužil. Podobně, no tento pocit byl intenzivnější, více pohlcující.
To povídej víš komu - nic není lepší, než ta tvář! No, pokud nebereme v úvahu jeho tělo ... Ach ... "Je toto možné?" zachichotala se Jessica.
Bella se neotočila. Pokračovala s pohledem kamsi do neznáma, ignorujíc Jessicu.
Normální člověk by se radoval. Možná, když se budu ptát jen na jednoduché otázky ... Haha. Jako kdybych se vyptávala školníka. "Takže ho máš ráda, co?"
Znovu jsem stuhnul.
Bella se na Jessicu nepodívala. "Ano."
"Myslela jsem, jestli ho máš opravdu ráda."
"Ano."
Aha, jak se červená!
Viděl jsem to.
"Jak moc ho máš ráda?" nepřestala Jessica.
Třída, v níž jsem měl angličtinu by mohla i vybuchnout a já bych si toho ani nevšiml.
Bellina tvář nyní zářila rudě - téměř jsem to teplo cítil.
"Hrozně moc," zašeptala. "Více, než má rád on mě. No nevím, co s tím."
Bingo! Co se to pan Varner právě zeptal? "Ehm .. které číslo, pane Varnere?"
Bylo velmi dobré, že Jessica už Bellu nevyzpovídala. Potřeboval jsem pauzu.
Na co proboha myslela tahle dívka právě teď? Více, než má rád on mě? A jak na to přišla? No nevím, co s tím? Co to znamenalo? Nenacházel jsem žádné rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl.
Zdá se, že si už ničím nemohu být jist. Tak samozřejmé věci, které dávali perfektní smysl, se jaksi v její hlavě překroutili a otočili o sto osmdesát stupňů. Více, než má rád on mě? Možná bych ten úsudek dosud neměl zcela vyloučit.
Podíval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak příšerně nekonečných? A kde zmizel můj dosavadní pohled na ně?
Zatínal jsem čelist během celé hodiny trigonometrie pana Varnera. Slyšel jsem z ní více, než z přednášky na té mé. Bella a Jessica si již více nepovídaly, no Jessica se na ni párkrát podívala, a jednou se Bellina tvář znovu zbarvila do červena bez zjevné příčiny.
Oběd byl ještě v nedohlednu.
Nebyl jsem si jistý, zda z ní Jessica vytáhne nějaké odpovědi, na které jsem čekal, kdy hodina skončí, no Bella byla rychlejší než ona.
Jakmile zazvonilo, otočila se k ní.
"Na angličtině se mě Mike ptal, zda si říkala něco o pondělní večeři," řekla a koutky úst se jí mírně zvedly. Pochopil jsem to - útok byla nejlepší obrana.
Mike se na mě ptal? Radost udělala s její myslí cosi zvláštního, jaksi ji změkčila, už v ní nebyl ten její známý posměšný podtón. "Nežertuj! Co si řekla?"
"Říkala jsem mu, že si se dobře bavila - vypadal, že ho to potěšilo."
"Řekni mi přesně, co řekl a co přesně si mu odpověděla!"
A to bylo vše, co jsem dnes z Jessici vytáhl. Bella se usmívala, jako by si myslela totéž. Jako kdyby vyhrála jedno symbolické kolo.
Na obědě se všechno změní. S odpověďmi na tom budu lépe s Bellou než s Jessicou, to určitě.
Nebylo mi příjemné, když jsem přes čtvrtou hodinu musel čas od času zkontrolovat Jessičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její obsesí ohledně Mika Newtona. Za poslední dva týdny jsem ho měl už plné zuby. Měl štěstí, že byl ještě naživu.
Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu - zaoblenou. Byl první den, kdy se začal hrát bedminton a Alice byla samozřejmě moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košík na druhou stranu. Lauren Malloryová byla v druhém týmu; netrafila. Alice si pokyvovala tou svojí hlavou, zahleděná na strop.
Nikdo z nás neměl rád tělocvik a zejména Emmett. Nevyužít hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se však tělocvik zdál horší, než jindy. Cítil jsem se téměř tak, jak se cítil Emmett vždycky.
Předtím, než jsem stihnul vybuchnout netrpělivostí, trenér Clapp odpískal konec hry a propustil nás dříve. Absurdně jsem kroutil hlavou nad tím, že si nedal snídani - nejnovější pokus o dietu - a hlad, který ho nyní popadl ho přinutil opustit školní areál spíše z důvodu najít si něco na oběd. Navíc si slíbil, že začne až od zítra ...
To mi dalo dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku dříve, než stihla skončit hodina.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama