promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

11. kapitola - Výslech (část 2.)

22. ledna 2009 v 17:41 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela, aby se setkala s Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že Bellu ode mě nepozdravíš, co?
Rozčíleně jsem potřepal hlavou. Byli všichni takoví arogantní?
Pro tvou informaci, tento víkend bude velmi slunečno. Možná by si chtěl trochu pozměnit své plány.
Vzdechl jsem a pokračoval jsem opačným směrem. Možná arogantní, no velmi užitečná.
Opřel jsem se o stěnu u dveří a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že Jessičiny slova jsem slyšel tak jasně, jako její myšlenky.
"Dnes s námi asi nebudeš sedět, co?" Vypadá celá rozzářená. Vsadím se, že je tady toho ještě mnoho, co mi neřekla.
"Asi ne," řekla a do hlasu se jí vkradla zvláštní nejistota.
Nesliboval jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?
Z třídy vyšli společně a oběma se rozšířily oči, když mě zahlédli. No slyšel jsem jen Jessicu.
No pěkně. Wow. Ale jo, je tu toho víc, než mi prozradila. Možná že jí dnes večer zavolám ... Nebo bych ji možná neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale ... wow.
"Uvidíme se později, Bello."
Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvili jemně do růžova.
Poznal jsem ji už dost dobře na to, abych věděl, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co ja. Více, než má rád on mě. Jak absurdní!
"Ahoj," řekl jsem stále mírně odměřeným hlasem.
Její tvář se jakoby probudila. "Ahoj."
Nezdálo se, že promluví a tak jsme se spolu v tichosti dostali až do jídelny.
Ten trik s bundou fungoval - její vůně mě až tak nezrazila, než jindy. Jen znásobila bolest, kterou jsem již tak cítil. Ignoroval jsem ji snadněji, než bych si kdy byl myslel.
Když jsme čekali v řadě na oběd, Bella si nepřítomně pohrávala se zipem na bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často na mě koukala, no vždy, když se nám pohledy setkaly, rychle sklopila pohled, jako kdyby ji to uvedlo do rozpaků. Že by proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná že slyšela jejich velmi hlasité zašeptání - klebety kolují odvšad.
Nebo možná z mého výrazu přečetla, že má problém.
Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem, co má rada-alespoň zatím ne - tak jsem vzal kousek ze všeho.
"Co to děláš?" zasyčela potichu. "To všechno bereš pro mě?"
Zavrtěl jsem hlavou a vzal podnos k pokladně. "Půlka je, samozřejmě, pro mě."
Skepticky vzedmula jedno obočí, no nic neřekla. Zaplatil jsem za jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že je to již více než jen pár dní. Vše bylo nyní odlišné.
Sedla si naproti mně a já jsem jí posunul podnos.
"Vezmi si, co chceš," povzbudil jsem ji.
Vzala si jablko a přehazovala si ho v rukou a zamyšleně se na mě dívala.
"Jsem zvědavá."
To je teda překvapení.
"Co bys dělal, kdyby tě někdo vyzval sníst něco?" pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohli slyšet. Uši těch, co byli nesmrtelní, to byla už jiná věc. Samozřejmě, pokud takové uši dávali pozor. Měl jsem jim předtím alespoň o něčem zmínit… "Ty si pořád zvědavá," postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych nebyl nucen někdy něco sníst. Byla to součást mé role. Ale velmi nepříjemná.
Natáhnul jsem se po nejbližším jídle a když jsem se zakousnul do něčeho, ani nevím co to bylo, díval jsem jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho kousal a polykal snažíc neskroutit tvář odporem. Hlt se přesunul pomalu a velmi nepříjemně dolů mým hrdlem. Vzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset později dostat zpět z mého těla. Nechutné.
Bella vypadala šokovaná. Zapůsobilo to na ni.
Měl jsem chuť zakoulet očima. Také něco, co jsem právě předvedl, jsme si všichni nacvičovali do dokonalosti.
"Pokud by tě někdo vyzval sníst bláto, udělala by si to, ne?"
Nakrčila nos a usmála se. "Jednou jsem to udělala ... jako sázku. Nebylo to až tak hrozné."
Zasmál jsem se. "Musím přiznat, že mě to nepřekvapuje."
Chovají se k sobě velmi důvěrně. Dobrá řeč těla. Belle se o tom později zmíním. Naklání se k ní tak, jak by měl, pokud by měl o ni zájem. A vypadá na to. Vypadá ... božsky. Vzdechů si Jessica. Mňam.
Podíval jsem se do Jessičiných zvědavých očí, ale ona se nervózně zavrtěla a to vypadalo, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.
Hmm. Mike bude asi lepší volba. Alespoň to bude reálné, nikoli jen představy ...
"Jessica analyzuje všechno, co dělám," řekl jsem Belle. "A později ti to vysvětlí."
Posunul jsem jí zpět talíř pizzy - jak jsem si později uvědomil - a přemýšlel jsem nad tím, jak začít. Opět ve mně vzedmul hněv, když jsem si vzpomněl na její slova: Více, než má rád on mě. No nevím co s tím.
Ukousla si kousek pizzy, jako před chvílí já. Dostalo mě, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed - ne že by ji to, že si ukousla z téhož kousku jako já, otrávilo. I tak jsem předpokládal, že bude ke mně chovat jinak. Jak k něčemu nezvyklému. Nikdy to neudělala - alespoň ne v tom záporném směru ...
Začnu zlehka.
"Takže servírka byla pěkná, říkáš?"
Znovu zvednula jedno obočí. "Ty si si toho skutečně nevšiml?"
Jako kdyby mou pozornost od Belly dokázala upoutat jiná žena. Absurdní.
"Ne, nevšiml. Měl jsem toho hodně na mysli." Jako například to, jak úžasně na ní seděla ta tenká modrá halenka ...
Dobře, že dnes měla ten otřesný svetr.
"Chudák holka," řekla Bella, usmívajíc se.
Líbilo se jí, že jsem o servírku ani jen nezakopl. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?
To vážně věřila, že její lidské city těch krátkých sedmnácti let by mohly být silnější, než nekončící touha, která se ve mně po celé století shromažďovala?
"Něco, co si řekla Jessice ..." Nedokázal jsem znít nenuceně. "No, dost mě to trápí."
Okamžitě se začala bránit. "Nepřekvapilo mě, že si slyšel něco, co se ti nelíbí. Víš, co se říká o těch, co naslouchají za dveřmi."
Vím, takový lidé o sobě nikdy neslyší nic dobrého.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat," připomněl jsem jí.
"A já jsem tě upozornila, že by si nechtěl slyšet vše, co si myslím."
Aha, tak na to myslela, když jsem ji rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily tak, že jsem konečně promluvil přísnějším hlasem, než jsem chtěl. "To jo. No nemáš úplnou pravdu. Chci vědět, co si myslíš - vše. Jen si přeji ... aby si si některé věci nemyslela."
Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Jo, věru že jsem doufal, a jak.
"Tak to už je rozdíl," zahuhlala, mračíc se na mne.
"Jenže o to mi teď nešlo."
"Tak tedy o co?"
Naklonila se ke mně a lehce si podpírala hrdlo. Přilákalo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jaká jemná tam musí být její pokožka ...
Soustřeď se, přikázal jsem si.
"Opravdu si myslíš, že ti na mně záleží více než mně na tobě?" zeptal jsem se. Připadalo mi to směšné, jako kdyby se slovíčka pomíchali do jedné hromady.
Rozšířila oči a přestala dýchat. Potom jimi zamrkala a rychle se odtáhla. Tiše vydechla.
"Zase to děláš," zamumlala.
"Co dělám?"
"Omamuješ mě," přiznala se, opatrně opětujíc můj pohled.
"Ou." Hmm .. Nebyl jsem si zcela jist, co se s tím dá dělat. Nebyl jsem si moc jistý, zda chci, aby jsem jí dovedl omámit. No byl jsem nadšený, že jsem to dokázal. To však moc našemu rozhovoru nepomohlo.
"Není to tvoje chyba." Vzdechla si. "Nemůžeš za to."
"Odpovíš mi na otázku?" Zeptal jsem se.
Zadívala se na stůl. "Ano."
A to bylo vše, co řekla.
"Ano, odpovíš mi na otázku nebo ano, skutečně si to myslíš?" Netrpělivě jsem se zeptal.
"Ano, skutečně si to myslím," řekla, aniž se odtáhla. V hlase jí bylo cítit smutný podtón. Znovu se začervenala a začala si nevědomky kousat ret.
Tehdy jsem si uvědomil, že přiznat to pro ni muselo být velmi obtížné, protože tomu opravdu věřila. A já jsem teď nebyl lepší než ten zbabělec Mike, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila své pocity dříve, než to udělám já. Nezáleží na tom, že z mé strany jí teď všechno vyzradím. Nedocházelo jí to, takže jsem to musel udělat.
"Mýlíš se," řekl jsem jí. Musela slyšet něhu v mém hlase.
Bella se na mne podívala, no z její tváře jsem nedovedl nic přečíst. "To nemůžeš vědět," zašeptala.
Myslela si, že podceňuju její city proto, že nedokážu číst její myšlenky. No ve skutečnosti byl problém v tom, že ona podcenila ty moje.
"Proč si to myslíš?" zeptal jsem se.
Hleděla na mne nadále si okusujíc ret a na čele se jí zjevily vrásky. Jak už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.
Chtěl jsem ji začít prosit, aby mi řekla, co se uvnitř děje, ale ona zdvihla prst a umlčela mě.
"Nech mě přemýšlet," poprosila mě.
Pokud si jen dávala dohromady své myšlenky, tak jsem mohl být trpěliví.
Nebo jsem to alespoň mohl předstírat.
Spojila si ruce a znova a znova si překřížila prsty. Sledovala je, jako by patřily někomu jinému.
"No, pokud nepočítáme to, co je zřejmé," zamumlala."Občas ... Nejsem si jistá - já neumím číst myšlenky - ale občas se mi zdá, jako kdyby si se mi snažil říct sbohem, zatímco mluvíš o něčem úplně jiném." Nezvedala hlavu.
Všimla si to. Věděla také, že mě tu držela jen moje slabost a sobeckost? Klesl jsem pro to v jejích očích?
"Vnímavá," zašeptal jsem a pak jsem zhrozeně sledoval, jak její tváří přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. "A proto se mýlíš," začal jsem, no pozastavil jsem se nad prvními slovy jejího vysvětlení. Dost mě trápily, přestože jsem jim celkem nerozuměl. "Co myslíš tím 'očividným'?"
"Vždyť se na mě podívej" řekla.
Díval jsem se. To bylo vše, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?
"Jsem úplně obyčejná," vysvětlila. "Pokud nepočítám zážitky blízko smrti a mojí nešikovnost, pro kterou jsem téměř invalida. A podívej se na sebe." Kývla rukou směrem ke mně, jako by myslela na něco, co bylo také zřejmé, že to nepotřebovalo vysvětlení.
Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší? A na to přišla kde? Při hloupých, téměř zanedbatelných a slepých lidech jako byla Jessica nebo slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejhezčí ... ta nejdokonalejší ... Tato slova i tak nestačili na to, abych ji popsal.
A ani o tom nevěděla.
"Víš, nevidíš se moc jasně," řekl jsem jí. "Přiznávám, že v těch špatných věcech máš pravdu ..." suše jsem se zasmál. Ne nad tím ďábelským osudem. No její nešikovnost mi byla trošku směšná. Taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zvenku i zevnitř? Možná že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. "Nevíš, co si o tobě v ten první den myslel každý chlapec na této škole."
Ach, ta naděje, to nadšení, a všechno to
doufání, co sálalo z jejich myšlenek. A ta rychlost, při které se měnily na neuskutečnitelné představy. Neproveditelná, neboť ani o jednoho z nich neměla zájem.
Já jsem byl ten, kterému řekla ano.
Jak usnout na vavřínech jsem se teď musel usmívat.
Na její tváři se usadilo překvapení. "Tomu nevěřím," zamumlala.
"To mi věř - si přesný opak slova 'obyčejná'."
Už jen její existence byla dostatečným důvodem pro stvoření světa.
Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak si bude muset zvyknout. Začervenala se a změnila téma. "Ale já se neloučím."
"Nechápeš? Toto dokazuje, že mám pravdu. Záleží mi na tobě více, protože to dokážu udělat ..." Budu někdy tak nesobecký, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem protřepal hlavou. Budu na to muset nasbírat sílu. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve vizi. "Odejít by bylo to nejlepší ..." A musí to být to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. "Tak raději ublížím sobě, než bych měl ublížit tobě, abys byla v bezpečí."
Když jsem tato slova vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda.
Nepřetržitě mě sledovala. Moje slova ji jaksi nahněvaly. "A ty si myslíš, že já bych neudělala to samé?" zeptala se zuřivě.
Je taková zuřivá - taková jemná a křehká. Jakoby mohla někomu ublížit? "Nikdy nebudeš muset stát před takovou volbou," řekl jsem jí, zraněný tím, jaké obrovské rozdíly mezi námi byly.
Hleděla na mne, přičemž hněv se jí přesunul do očí a udělal jí na čele vrásky.
Musí být něco nedobrého s vesmírným řádem, pokud si někdo takový dobrý a takový křehký nezaslouží Strážného anděla, který by nad ní bděl.
No, pomyslel jsem si, tentokrát plný černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.
Usmál jsem se. Jak jsem jen zbožňoval svou výmluvu na to, abych mohl zůstat. "Samozřejmě, držet tě v bezpečí se stává prací na plný úvazek, který vyžaduje moji neustálou přítomnost."
Také se usmála. "Dnes se mě nikdo nesnaží odstranit," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář změnila znovu na neprůhlednou masku.
"Zatím," poznamenal jsem suše.
"Zatím." K mému překvapení se mnou souhlasila. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.
Jak jen mohl? Ten sobecký osel! Jak nám také něco může udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.
"Klid, Rose," slyšel jsem zašeptal Emmetta na druhé straně jídelny. Ruku měl kolem jejích ramen a tiskl si ji k sobě - zadržoval ji.
Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že Bella se dozvěděla z vaší konverzace až příliš ... a, pokud se mám přiznat, mohlo to být horší, pokud bych jí hned neřekla pravdu. Věř mi.
Strhl jsem se nad obrázkem, který mi hned na to poskytla - co by se stalo, pokud bych řekl Rosalie, že Bella ví, že jsem upír, doma, kde se nemusí na nic hrát. Pokud se do konce vyučování neuklidní, budu muset odvážet svého Aston Martina někam ven ze státu. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené plamenem. Ačkoli bych si to zasloužil.
Ani Jasper nebyl kdovíjak šťastný.
S ostatními si to vyřeší později. Času s Bellou mi bylo přiděleno jen málo a já jsem ho nechtěl promrhal. A Alicin hlas mi zároveň připomněl, že musím něco zařídit.
"Mám na tebe ještě jednu otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosaliiny duševní hysterie.
"Tak říkej," řekla Bella, usmívajíc se.
"Skutečně potřebuješ jet tuto sobotu do Seattlu, nebo to byla jen výmluva, aby si nemusela říci ne všem svým obdivovatelům?"
Zakřenila se na mne. "Ještě jsem ti neodpustila tu věc s Tylerem. Je tvá vina, že si dělal naději, že s ním půjdu na ples."
"Ach, neměj strach, on by se tě zeptal i tak. Já jsem jen chtěl vědět, jak se zatváříš."
Zasmál jsem se nad vzpomínkou na její zděšený výraz. Ani když jsem jí říkal o těch nejhorších zákoutích svého temného příběhu, nikdy nevypadala tak vyplašeně. Pravda ji nevystrašila. Chtěla být se mnou. Úžasné.
"Pokud bych tě pozval , odmítla by si mě?"
"Pravděpodobně ne," řekla. "Ale později bych to zrušila, předstírající chorobu nebo vyvrknutý kotník."
Zvláštní. "Proč by si to dělala?"
Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Ještě nikdy jsi mě neviděl na tělocviku, ale pokud by se tak stalo, myslím, že by si pochopil."
Aha. "Takže tvrdíš, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž by si o něco nezavadila?"
"Zřejmě."
"To by nebyl problém. Záleží to na tom, kdo tě vede."
Na zlomek vteřiny mě zaplavila představa, jak ji držím na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco pěkného, co by jí sedělo, ne jako tento příšerný svetr.
Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotek jejího těla, když jsem ji zachránil před dodávkou. Více než zděšený, zoufalý nebo s obavami jsem si byl vědom toho úžasného pocitu. Byla tak teplá a hebká, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla ...
Vytrhl jsem se ze vzpomínek.
"No neodpověděla si mi -" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o její nešikovnosti, která se evidentně chystala. "Trváš na cestě do Seattlu, nebo by ti nevadilo, pokud bychom dělali něco jiného?"
Dost špatné - dávat jí na výběr z možností, mezi nimiž nebyla alternativa, že by den strávila beze mne. To ode mě nebylo fér. No včera večer jsem jí to slíbil ... a líbila se mi představa, jak ten slib splním asi tolik, jako jsem se jí bál.
V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svou pravou stránku, pokud budu dost odvážný na to, abych vydržel její zděšení a znechuceným. Poznal jsem jedno místo, kde by se to dalo ...
"Jsem otevřená jiným možnostem," řekla Bella. "Ale mám jednu podmínku."
'Ano' s výhradami. Co by ode mě mohla chtít?
"Jakou?"
"Můžu řídit?"
Měl to být vtip? "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem říkala Charliemu, že jdu do Seattlu, ptal se zvláště na to, zda jedu sama, jak jsem v té době také měla. Kdyby se zeptal znovu, pravděpodobně bych mu nelhala, no nemyslím si, že se bude ptát znovu a to, že bych nechala svůj pickup doma, by zbytečně vyneslo tento předmět našeho rozhovoru na povrch. A zadruhé, tvoje řízení mi nahání strach. "
Protočil jsem oči. "Ze všech věcí, které by tě měli na mne děsit, se bojíš právě mého řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Edwarde, náhle na mě zavolala Alice.
Najednou jsem hleděl do jasného slunečního kotouče, který zářil v jedné z Alicin vizí.
Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to, kam jsem se rozhodoval vzít Bellu - měla louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě - daleko od lidských obydlí, takže i v mé mysli mohl být na chvilku klid a ticho.
Alice ji také poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi - v jedné z těch kalných, rychle pomíjivých, které mi ukázala v to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.
V té vizi jsem nebyl sám. A teď to už bylo celkem jasné - byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně na mě hleděla a na tváři jí hráli všechny možné barvy duhy.
Je to to samé místo, pomyslela si Alice plná hrůzy, která absolutně neseděla s vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, to samé místo?
A tehdy jsem si to uvědomil.
Edwarde! Zaprotestovala ostře Alice. Já ji zbožňuji, Edwarde!
Tvrdě jsem ji vytlačil ze své mysli.
Nezbožňovala Bellu tak, jako já. Její vize byla neproveditelná. Nesprávná. Byla oslepení, viděla nemožné věci.
Neprošlo ani půl sekundy. Bella se zvědavě dívala na mou tvář, čekala, že budu souhlasit. Viděla to chvilkové mihnutí hrůzy na mé tváři, nebo to bylo na ni příliš rychlé?
Soustředil jsem se na ni a na náš nedokončený rozhovor, odstrkujíc Alici a její chybné vize pryč z mých myšlenek. Nezasloužili si mou pozornost.
No ale i tak jsem si nedokázal udržet ten hravý tón, když jsme se k tomu navzájem dobrali.
"Neřekneš svému otci, že se mnou strávíš den?" Zeptal jsem se a do hlasu se mi vkradl ponurý tón.
Znovu jsem se pokusil vytlačit její vize někam daleko, aby se mi víc nevtíraly do myšlenek.
"Co se týče Charlieho, méně je vždy více," řekla Bella s jistotou. "Mimochodem, kam půjdeme?"
Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla zde žádná šance, že by se to mohlo stát. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.
"Bude pěkné počasí," řekl jsem pomalu, bojujíc ze strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. "Takže se raději budu vyhýbat veřejnosti ... a ty se můžeš vyhnout se mnou, pokud by si chtěla."
Bella to okamžitě pochopila; oči se jí rozzářily nedočkavostí. "Ukážeš mi to, co si mi říkal o tom slunci?"
Možná že, jako už mnohokrát předtím, bude její reakce zcela opačná. Nad touto možností jsem se pousmál, snažím se vrátit k bezstarostnému tónu. "Ano. Ale .." Ještě neřekla ano. "Pokud nechceš být se mnou ... o samotě, raději by si do Seattlu neměla jezdit úplně sama. Nechci ani pomyslet na to, do jakých problémů by si se dostala v tak velkém městě."
Stiskla rty - obranný znak.
"Phoenix je třikrát větší než Seattle - a to jen co se týče obyvatelstva. Ve skutečnosti je -"
"Jenže ve Phoenixu se ti zjevně 'nedařilo' jako tady ve Forks," řekl jsem, přerušujíc její slova. "Takže bych byl raději, kdyby si zůstala se mnou.
Mohla zůstat i navždy a stále by to nebylo dost dlouho.
Neměl bych takto myslet. Neměli jsme tolik času - věčnost. Každá sekunda byla nyní důležitá; ona se měnila, zatímco já jsem zůstával nedotčen.
"To je dobře, nevadí mi být s tebou o samotě," řekla.
Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně nanic.
"Já vím." povzdechl jsem si. "No tak by si to měla říct Charliemu."
"Proč bych to dělala?" zeptala se zhrozeně.
Hleděl jsem na ni, zatímco se mi vize, které jsem nedokázal potlačit, proháněli hlavou.
"Abych měl alespoň nějaký důvod přivést tě zpátky," zasyčel jsem. Tolik pro mě mohla udělat - alespoň někoho, kdo by mi neustále připomínal, že mám být opatrný.
Proč mi o tom Alice musela říkat?
Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?
"Myslím, že to risknu," řekla.
Ach! Vzrušovalo ji riskování vlastního života? Byl to nějaký její druh adrenalinu?
Zamračil jsem se na Alici, která se na mě varovně podívala. Rosalie vedle ní se hrozivě mračila, no netrápilo mě to. Tak ať si ničí auto. I tak je to jen hračka.
"Přejděme na jiné téma," navrhla Bella náhle.
Podíval jsem se zpátky na ni, a přemýšlel jsem, jak málo dbala na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?
"O čem by si chtěla mluvit?"
Rychle kukla na všechny strany, jako kdyby se chtěla ujistit, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně si plánuje rozhovor o nějaké věci ohledně našeho tajemství. Na chvíli usedla, no pak se na mne znovu podívala.
"Proč jste šli minulý víkend do Goat Rocks ... na lov? Charlie říkal, že to není moc dobré místo na turistiku, prý je tam mnoho medvědů."
V tomto ohledu je velmi nevšímavá. Podíval jsem se na ni a zvedl jedno obočí.
"Medvědi?" zašeptala.
Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to dochází. Bude mě už konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?
Jaksi si to dala dohromady. "Víš, že není sezóna na medvědy," poznamenala káravě a zúžila oči.
"Pokud by si dávala pozor, věděla by si, že zákon mluví pouze o lovu se zbraněmi."
Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem.
"Medvědi?" namísto šokovaného výdechu se jen váhavě zeptala.
"Grizli je Emmettův nejoblíbenější."
Sledoval jsem v jejích očích, jak k ní tato informace pomalu proniká.
"Hmm," zamumlala. S pohledem upřeným na stůl si kousla pizzy. Zamyšleně přežvykovala a pak se napila.
"Takže," řekla nakonec a podívala se na mne. "Co máš nejraději ty?"
Asi jsem měl něco takového předpokládat. Bella byla stále příšerně zvědavá.
"Pumu," příkře jsem poznamenal.
"Aha," řekla objektivně. Tep jejího srdce byl nadále zcela normální, jako kdyby jsme si vyprávěly o oblíbené restauraci.
Tak fajn. Pokud se chtěla tvářit, že to není nic neobvyklého ...
"Samozřejmě, snažíme se nenarušit lovem životní prostředí," řekl jsem jí. "Snažíme se zaměřit na oblasti, kde jsou predátoři přemnožení a lovíme tak daleko, jak je třeba. Stále se najde spousta jelenů a losů, kteří postačí, ale jaká by to byla zábava?"
Během toho, jak mě koukala si nasadila takový výraz, jako žák, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.
"No jo, jaká by to byla zábava," poznamenala a ukousla si z pizzy.
"Emmett má nejraději lov během časného jara," pokračoval jsem ve výkladu. "Medvědi se právě probouzejí ze zimního spánku, takže jsou podráždění."
Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále nepřešlo.
"Není nic zábavnějšího než rozzuřený Grizli," vážně prohlásila.
Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřepal hlavou nad její klidem. Tento výraz si pravděpodobně musela předpřipravit. "Řekni mi, co si skutečně myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to, ale nějak to nejde," na čele se jí zjevily vrásky. "Jak lovíte beze zbraní?"
"Och, ale my máme zbraně," řekl jsem jí a široce se usmál. Očekával jsem, že se odtáhne, no ona mě jen ztuhle pozorovala. "Jen ne takový druh, který zahrnuje zákon pro lov zvířat. Pokud si někdy v televizi viděla útok medvěda, dokážeš si představit, jak loví Emmett."
Vrhla pohled na stůl, kde seděl zbytek mé rodiny, a otřásla se.
No konečně. Zasmál jsem se, protože jsem věděl, že jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovalo tak nevšímavě jako dosud.
Když se na mne podívala, oči měla dokořán otevřené a pronikavé. "Ty si taky jako medvěd?" téměř zašeptala.
"Spíš jako ta puma, nebo alespoň tak to o mě říkají," pokoušel jsem se opět znít nenuceně. "Možná to bude mít nějakou souvislost s tím, čemu dáváme přednost."
Ústa se jí v koutcích mírně nadzdvihli. "Možná," zopakovala. Pak naklonila hlavu a náhle se jí v očích zračila zvědavost. "Mohla bych to někdy vidět?"
Nepotřebuji Aliciny vize, abych si věděl tuto hrůzostrašnou situaci představit - moje představivost mi stačila.
"Rozhodně ne," Zavrčel jsem.
Se zmatenýma a vystrašenýma očima se ode mě odtáhla.
Také jsem se stáhl, abych mezi námi vytvořil na chvíli trochu místa. Nikdy se na to nebude dívat? Ani se nesnaží pomoct mi ji udržet naživu.
"Je to pro mě příliš strašidelné?" zeptala se vyrovnaně. No její srdce stále nenašlo svůj pravidelný rytmus.
"Pokud by to bylo jen tím, vzal bych tě podívat se na to hned, ještě dnes večer," procedil jsem mezi zuby. "Potřebuješ zdravou dávku strachu. Prospělo by ti to."
"Tak potom proč?" naléhala.
Temně jsem na ni podíval a čekal jsem, kdy se zalkne. Já jsem byl již dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když jsem lovil ...
V jejích očích nebylo nic víc než jen zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.
No naše hodina již vypršela.
"Později," odvětil jsem a vyskočil na nohy. "Nebo jinak zmeškáme hodinu."
Zmateně se podívala kolem sebe, jako by úplně zapomněla, že jsme na obědě. Jako by zapomněla, že jsme vůbec ve škole - překvapená, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem ten pocit chápal. Když jsem byl s ní, těžko se mi zvykalo na to, že existuje ještě zbytek světa.
Rychle vstala a přehodila si tašku přes rameno.
"Tak později," v jejím obličeji jsem viděl odhodlání; donutí mě dopovědět jí to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama