promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

2. kapitola - Otevřená kniha (část 2.)

20. ledna 2009 v 20:55 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.
" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."
Svraštila obočí - zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.
" Odkud znáš moje jméno? " zakoktala.
Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál - tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.
"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý." Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.
"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."
"Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz - jestli jsem ho pochopil správně - byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. "Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý." Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.
"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.
Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala - šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.
Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.
Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.
Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.
Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála…
Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.
Ach!
Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.
Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.
"Začněte," nařídil pan Banner.
Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se
"Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal jsem se jí.
Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.
"Nebo můžu začít já, jestli chceš," řekl jsem tiše.
"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."
Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.
"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.
"Můžu se podívat?" Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.
"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.
"Profáze," souhlasil jsem.
Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.
Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná - odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.
Zadíval jsem se do mikroskopu.
"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.
"Můžu?" zeptala se.
Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.
Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.
"Sklíčko tři?" zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.
Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznamenala - příliš se snažila, aby to tak vyznělo - a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to - opět měla pravdu.
Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví - ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit - snažil se pozorovat mě a Bellu.
Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem - k mému překvapení - že ten pocit je vzájemný.
Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.
Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká…tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická - její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy - kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.
Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.
Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.
"Nosíš čočky?" vyhrkla náhle.
Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.
"Aha," zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."
Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.
Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.
Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Ted, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.
Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.
Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.
Proč zrovna tohle děvče musí vidět tak moc?
Pan Banner se zastavil u našeho stolu. Vděčně jsem nasával čerstvý vzduch, který s sebou donesl, než se stihl smíchat s její vůní.
"Ale, Edwarde," řekl, zkoumající naše odpovědi "nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?"
"Bella," opravil jsem ho automaticky "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."
Pan Banner se na ni skepticky podíval. "Už jste tuhle laboratorní práci dělala?"
Zaujalo mě, když se plaše usmála.
"Ne s cibulovým kořínkem."
"S blastulou bělice?" Zjišťoval.
"Jo."
To ho překvapilo. Dnešní laboratorní práce byla něco, co vybral z pozdějších vyučovacích hodin. Zamyšleně kýval hlavou. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"
"Ano."
Byla vyspělejší, inteligentní na člověka. To mě nepřekvapovalo.
"No," řekl po chvíli, "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce.". Obrátil se, mumlající si sám pro sebe, " Tak ostatní studenti dostanou šanci něco se naučit." Vsadím se, že to slyšela. Opět si čmárala do sešitu.
Dva kroky vedle jen za jednu hodinu. To bylo dost ubohé. Vlastně jsem ani neměl ponětí, co si o mně myslí - jestli se mě bojí, jestli a jak moc mě podezřívá. Musel jsem vynaložit větší snahu, aby si názor na mě poopravila. Něco říct nebo udělat. Něco lepšího, co by odsunulo ty krvelačné myšlenky na naše poslední střetnutí.
"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" Řekl jsem, opakujíc to, o čem se několik studentů právě bavilo. Klasické, nudné téma rozhovoru. Počasí - to vždy zabere.
Podívala se na mě s očividnými pochybnostmi - nezvyklá reakce na moje normální slova. "Ani ne," řekla, což mě opět překvapilo.
Snažil jsem se opět zavést konverzaci do obyčejných kolejí. Byla určitě ze světlejšího a teplejšího místa - její pokožka to nějak vyzařovala, i když byla tak bledá. A chlad jí určitě taky nedělá dobře. A ani můj ledový dotyk
"Nemáš ráda zimu." Konstatoval jsem.
"Nebo mokro," souhlasila.
"To se ti musí ve Forks těžko žít." Možná jsi sem neměla chodit, chtěl jsem dodat. Možná by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.
Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně chci. Stále si budu pamatovat vůni její krve. Byla tu nějaká záruka, že bych jí nakonec nepronásledoval? Kromě toho, kdyby odešla, její mysl by pro mě navždy zůstala tajemstvím. Nekonečný hlavolam.
"To ani nemáš ponětí," řekla tichým, zamračeným hlasem.
Její odpovědi nikdy nebyly takové, jaké bych čekal. Nutily mě ptát se víc a víc
"Proč jsi sem tedy přijela?" dožadoval jsem se odpovědi a uvědomoval si, že můj hlas byl naléhavější, než by měl být při normální konverzaci. Otázka zněla drze a šťouravě.
"To je… komplikované."
Zamrkala očima a dále se tím nezdržovala. Já jsem naopak zvědavostí málem praskl - zvědavostí, která mě spalovala téměř stejnou silou jako hlad v mém hrdle. Vlastně jsem zjistil, že se mi i trochu lépe dýchá - ta agónie se dala snést přes nenucenost.
"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal jsem. Možná když budu zdvořilý, tak bude odpovídat na moje otázky tak dlouho, až budu dost drzý, abych se ptal.
Tiše si prohlížela svoje ruce. Vyvolalo to u mě netrpělivost, chtěl jsem jí svojí rukou zvednout bradu, abych si mohl odpovědi přečíst v jejích očích. Bylo by to ode mě ale velmi hloupé - a nebezpečné - kdybych se znovu dotkl její pokožky.
Náhle zvedla hlavu. Byla pro mě úleva, opět vidět všechny ty emoce v jejích očích. Rychle bez přemýšlení odpověděla.
"Moje matka se znovu vdala,"
Ach, tohle bylo tak lidské, tak lehké k pochopení. Smutek jí na chvíli problesknul v očích.
"To nezní tak složitě," konstatoval jsem. Můj hlas byl něžný, navzdory tomu, že jsem si to dopředu neplánoval. Její smutek mě dělal zvláštně bezmocným, přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, cokoliv, aby se cítila lépe. Divné. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Těžko si povzdechla. Zadržel jsem dech, když její teplý dech ovinul mojí tvář
"A ty ho nemáš ráda," hádal jsem, dychtící po dalších informacích.
"Ne, Phil je fajn, " opravila moje domněnky. V koutku jejích úst jsem spatřil něco jako úsměv. "Možná trochu moc mladý, ale docela milý."
Tohle mi překazilo scénář, který jsem si představoval v myšlenkách.
"Proč jsi s nimi nezůstala?"zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, jako bych byl dotěrný. Což jsem i byl.
"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Její úsměv byl nyní už viditelný, výběr tohoto povolání ji pobavil.
Usmál jsem se zpět, i když jsem to neplánoval. Nesnažil jsem se, aby se se mnou cítila uvolněně. Ale její úsměv mě donutit se také usmívat - teď jsem byl zasvěcený do jednoho z jejích tajemství.
"Slyšel jsem o něm?" V mysli jsem sem probíral všechny plakáty profesionálních fotbalových hráčů a přemýšlel, který z nich je asi Phil…….
"Asi ne. Nehraje dobře" A další úsměv. "Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."
Seznam v mé hlavě se okamžitě přesunul a já jsem zvažoval na sekundu seznam dalších možností. V ten samý moment jsem si naplánoval nový scénář.
"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním " řekl jsem. Zdálo se, že hádání mi přinášelo více odpovědí než otázky. A měl jsem pravdu. Trochu zvedla bradu.
"Ne, neposlala mě sem," řekla tvrdším tónem. Moje hádání ji rozzlobilo, i když jsem nevěděl proč. "Poslala jsem se sama."
Nepokoušel jsem se zjistit význam ani zdroj její naštvanosti. Byl jsem totálně zmatený.
Vzdal jsem to. Tahle dívka mi jednoduše nedávala smysl. Nebyla jako ostatní lidi. Možná, že ticho jejích myšlenek a příchuť její vůně na ní nebyly jediné neobvyklé věci.
"Tomu nerozumím," připustil jsem nerad.
Vzdychla si a dlouze se zadívala do mých očí, déle než by vydržel normální člověk.
"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm," vysvětlovala pomalu a tón jejího hlasu byl s každým dalším slovem opuštěnější. "Byla z toho nešťastná… tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Vráska na čele se jí prohloubila.
"A teď jsi nešťastná ty," poznamenal jsem. Nemohl jsem zastavit proud mých hypotéz, doufal jsem, že se o ní něco dozvím z jejích reakcí. A tahle se nezdála být daleko od pravdy.
"No a?" odpověděla, jako by její pocity neměly význam.
Dál jsem se jí díval do očí s pocitem, že jsem aspoň na chvíli zahlédl její duši. V tom jediném slově jsem pochopil, kam mezi svoje priority zařadila sebe. Byla tak odlišná od lidí, její vlastní potřeby byly úplně vespod jejího seznamu. Byla obětavá.
Když mi to došlo, záhada osoby skrývající se uvnitř této tiché mysli se začala pomalu vyjasnit.
"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat nenuceně, abych zakryl intenzitu svojí zvědavosti.
Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo ani stopy po veselosti. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."
Chtěl jsem se jejím slovům zasmát, ale ani já jsem se necítil vesele. Už jsem něco věděl o neférovosti života. "Myslím, že to už jsem někde slyšel."
Zmateně se na mě podívala. Na chvíli odvrátila pohled, ale pak se na mě opět zadívala.
"Tak to je všechno," řekla.
Ale já ještě nebyl připravený ukončit tuto konverzaci. Ta malá vráska, důkaz jejího smutku, mě trápila. Chtěl jsem jí prstem vyhladit, ale nemohl jsem se jí dotknout. Bylo by to příliš nebezpečné.
"Hraješ to dobře," řekl jsem pomalu, stále uvažující nad další hypotézou. "Ale klidně se vsadím, že trpíš, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."
Zašklebila se, její oči se zúžily a rty zkroutily v úšklebku, když se rozhlédla po třídě. Nelíbilo jsem se jí, že jsem to uhádl. Nebyla klasický mučedník - když trpěla, nechtěla mít publikum.
"Mýlím se?"
Jemně sebou trhla, ale i nadále předstírala, že mě neslyší.
To mě přinutilo se usmát. "Myslím, že ne."
"Co na tom tobě záleží?" dožadovala se odpovědi, stále se dívajíc jinam.
"To je moc dobrá otázka," přiznal jsem víc sobě než jí.
Její soudnost byla lepší než ta moje - viděla přímo do jádra věci, zatímco já jsem trápil na okraji, pomalu se přesouvajíc po stopách. Detaily jejího lidského života by mě neměly zajímat. Nebylo pro mě správné zajímat se o to, co si myslí. Kromě ochrany mojí rodiny před prozrazením, lidské myšlenky nebyly důležité.
Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch - zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.
Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Celá takhle situace - tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako takhle malá dívka - každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit - a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.
Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.
Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.
Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Rozladěně se zamračila.
Užasle jsem jí sledoval. Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit - možná lépe řečené v existenci - protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.
"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně - ostražitě - jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. "Mně připadáš čitelná velmi obtížně."
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.
"Obvykle jsem," souhlasil jsem.
Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.
Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malá znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.
Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpeční nevědomky pochopila.
Alespoň jsem v to doufal.
Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno - ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.
Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.
Cítil jsem se stejně jako ten první den - jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.
Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.
Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?
Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.
Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.
Jak to šlo? Zeptal se opatrně.
"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.
No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že…
Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu - pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině - bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní….
Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje…. Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.
Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?
"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."
Možná, že se to bude zlepšovat.
"Jasně."
Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.
"Nepomáháš mi, Emmette."
Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?
Pamatuju se, když se to stalo mě…, začal se rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu - už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi. Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.
"Ach," zasténal jsem potichu. Jako kdyby moje vzpomínky nestačily.
Vím. Netrvalo to ani půl sekundy. Ani jsem neuvažoval nad vzdorováním.
Jeho paměť začínala být pro mě příliš otevřená.
Vyskočil jsem na nohy a zatnul zuby tak silně, že bych mohl překousnout i ocel.
"Esta bien, Edward?" Zeptala se mě paní Goffová, vylekaná mým náhlým pohybem. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách a věděl jsem, že nevypadám dobře.
"Me perdona," zamumlal jsem a šel ke dveřím.
"Emmett--por favor, puedas tu ayunda a tu hermano?" zeptala se ho, bezmocně na mě ukazujíc, neboť jsem již téměř odešel z místnosti.
"Jistě," slyšel jsem ho odpovědět. Za chvíli byl hned za mnou.
Šel za mnou až na druhý konec budovy, kde mě doběhnul a chytil za ruce.
Odstrčil jsem jeho ruku s nepotřebnou sílou. Tato síla by mohla roztříštit kosti v lidské ruce.
"Promiň, Edwarde."
"Vím." Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu i plíce.
"Je to zlé jako tohle?" snažil se nemyslet na tu vůní, když se mě ptal. Ale neúspěšně.
"Horší, Emmette, horší."
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.
Možná, že…
"Ne, nebylo by lepší s tím skončit. Jdi zpět do třídy Emmette. Chci být sám."
Beze slova a i bez myšlenky se otočil a rychle odešel. Buď řekne učitelce španělštiny, že jsem nemocný nebo že chodím za školu nebo že jsem upír, který se vymkl kontrole. Záleží vlastně na jeho obhajobě? Možná, že bych měl odejít.
Šel jsem do auta, abych počkal na konec vyučování. Šel jsem se skrýt. Opět.
Chtěl jsem strávit tenhle čas rozhodováním nebo obhajobou svých rozhodnutí - ale byl jsem jako narkoman. Přistihnul jsem se, že zase procházím myšlenky, které vycházely ze školních budov. Hlasy mojí rodiny vyčnívaly mezi všemi, ale teď mě nezajímaly. Aliciny vize nebo Rosaliino stěžování. Jessicu jsem našel snadno, ale dívka s ní nebyla, tak jsem hledal dále. Myšlenky Mikea Newtona upoutaly moji pozornost a nakonec jsem ji našel - byla s ním na tělocviku. Byl nešťastný, protože jsem s ní dnes na biologii mluvil. Utěšoval se ale její odpovědí, když se jí na to zeptal…… Ještě nikdy jsem ho neviděl s někým prohodit více než dvě slova. Je jasné, že se mu Bella líbí. Ale nelíbí se mi ten pohled, kterým se na ni dívá. Ale nezdá se, že on by se líbil jí. Co že to říkala? "Zajímalo by mě, co to s ním minulý týden bylo" Něco v tom smyslu. Nezní to jako by ji zajímal. Asi spolu moc nemluvili…
Snažil se utěšit a povzbudit se myšlenkou, že se o mne Bella nezajímá. Naštvalo mě to, víc než bylo přípustné, tak jsem ho přestal poslouchat
Pustil jsem si CD s jakousi agresivní hudbou a zvýšil hlasitost natolik, aby to překřičelo ostatní hlasy. Velmi jsem se musel soustředit na hudbu, abych se opět nezaposlouchal do myšlenek Mikea Newtona, který sledoval nic netušící děvče.
Párkrát jsem se ale podíval. Nešpehuju jí, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jenom jsem se připravoval. Chtěl jsem vědět, kdy přesně odejde z tělocvičny, kdy dorazí na parkoviště. Nechtěl jsem, aby mě překvapila.
Když studenti začali vycházet ze dveří tělocvičny, vystoupil jsem z auta, i když jsem si nebyl jistý, proč jsem to vlastně udělal. Mírně pršelo - ignoroval jsem, že mi moknou vlasy.
Chtěl jsem, aby mě zahlídla? Doufal jsem, že se se mnou zase bude bavit? Co jsem to vlastně dělal?
Nepohnul jsem se, i když jsem sám sebe přesvědčoval, abych nastoupil zpět do auta. Věděl jsem, že moje rozhodnutí je trestuhodné. Překřížil jsem si ruce na hrudi a dýchal jsem velmi mělce, když jsem jí zahlédl, jak jde proti mně. Nepodívala se na mě. Párkrát se podívala na mraky, s výrazem, jako by ji rozčilovaly.
Byl jsem zklamaný, když se dostala k autu dříve, než kolem mě prošla. Pozdravila by mě? A pozdravil bych jí já?
Sedla si do svého pickupu s vybledlou červenou barvou - do zrezlé obludy, která byla starší než její otec. Pozoroval jsem jí, jak nastartovala - ten starý stroj zahučel hlasitěji než jakékoliv jiné vozidlo tady na parkovišti - a potom natáhla ruku směrem k topení. Chlad jí byl nepříjemný - nelíbil se jí. Pročesávala si prsty svoje husté vlasy, jako kdyby je chtěla vysušit. Představil jsem si, jak asi voní vnitřek auta a rychle jsem tu myšlenku vytlačil z hlavy.
Podívala se kolem sebe, když se připravovala vycouvat a konečně se podívala mým směrem. Dívala se na mě jen krátkou chvíli, takže vše, co jsem mohl vyčíst z jejího výrazu, bylo překvapení. Odtrhla ode mě oči a začala couvat. Slyšel jsem, jak dupla na brzdu a jen o chlup se vyhnula nárazu do auta Erina Teagueho.
Zadívala se do zpětného zrcadla, ústa stažená zlostí. Když ji druhé auto bezpečně objelo, rychle zkontrolovala svoje okolí, dokonce dvakrát a potom vycouvala z parkovacího místa tak rychle, že jsem se musel zasmát. Vypadalo to, jako by si myslela, že je nebezpečná v tom svém starém pickupu.
Myšlenka Belly Swanové - že je nebezpečná pro každého, a že nezáleží na tom, čím jezdí, mě udržela smějícího se, po celou dobu, kdy mě míjela ve svém autě a upřeně hleděla před sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama