promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

4. kapitola - Vize (část 1.)

20. ledna 2009 v 21:00 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
4. Vize

Vrátil jsem se zpátky do školy. Byla to správná věc, musel jsem se chovat co nejmíň nápadně.
V průběhu dne se většina studentů také vrátila do školy. Jenom Tyler, Bella a ještě pár dalších, kteří použili nehodu jako záminku, zůstali v nemocnici.
Udělat správnou věc by pro mě nemělo být tak těžké. Ale po tom všem, jsem jen zatínal zuby a snažil se vypudit z hlavy myšlenku vyhnout se škole a jít najít děvče.
Jako kdybych byl pronásledovatel. Posedlý pronásledovatel. Posedlý, upíří pronásledovatel.
Škola pro mě dnes byla - nepochopitelně - ještě více nudná než před týdnem. Jako kóma. Jako kdyby barvy zmizely ze všech stěn, stromů, oblohy, tváří okolo mě … Zíral jsem na praskliny ve stěně.
Byla tu ještě jedna správná věc, kterou bych měl udělat … ale neudělal jsem jí. Samozřejmě, zároveň to také nebyla správná věc. Záleží na úhlu pohledu.
Z pohledu Cullenových - ne jenom jako upírů, ale Cullenových, někoho, kdo patří do rodiny, také výjimečně v dnešním světě - by správná věc vypadala asi takto:
"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."
"Ano, byl jsem, pane Banner, ale měl jsem štěstí." Přátelský úsměv. "Ani jsem se nezranil… Škoda, že to samé nemůžu říct o Belle a Tylerovi."
"Jak se mají?"
"Myslím, že Tyler je v pořádku … má jen povrchové řezné rány od předního skla. Ale nejsem si jistý u Belly." Zamračený, starostlivý výraz. "Asi má otřes mozku. Na chvíli byla dost mimo - viděla divné věci. Doktoři se obávali …"
A takto by to mělo pokračovat. Dlužil jsem to svojí rodině.
"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."
"Nezranil jsem se." Žádný úsměv.
Pan Banner nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu.
"Víš něco o Belle Swanové a Tylerovi Crowleyovi? Slyšel jsem, že měli nějaké odřeniny …"
Pokrčil jsem rameny. "Vůbec nic."
Pan Banner si odkašlal. "Ach, jasně…" můj studený pohled ho mírně znervózňoval.
Rychle se vrátil zpět za katedru a začal s vyučováním.
Tohle nebylo správné. Dokud se na to nedíváte z jiného a dost neznámého úhlu pohledu.
Já jen že to bylo tak … negentlemanské ji očerňovat za jejími zády, zvlášť když mi dokázala, že jí můžu věřit víc, než jsem kdy mohl doufat. Neřekla nic, co by mě prozradilo, i když k tomu měla dobrý důvod. Zradil bych jí, když vlastně neudělala nic, kromě toho že zachovala moje tajemství?
Stejný rozhovor jsem měl i se slečnou Goffouvou - ale ve španělštině - přičemž Emmett na mě neustále zíral.
Doufám, že pro to, co se dnes stalo, máš opravdu dobré vysvětlení. Rosalie je bojovně naladěná.
Zakoulel jsem očima, aniž bych se na něj podíval.
Právě mě napadlo perfektní vysvětlení. Předpokládejme, že bych nezastavil řítící se auto …. Zděsil jsem se té myšlenky. No, a kdyby jí porazilo, začala by krvácet, vůně její čerstvé krve by se vznášela ve vzduchu …
Zachvěl jsem se a nejenom strachem. Jedna část mě se chvěla touhou. Ne, nebyl bych schopný ji jen tak sledovat, krvácející, bez toho abych nás všechny neodhalil, tím nejstrašnějším možným způsobem.
Tohle odůvodnění znělo perfektně … ale nepoužiji ho. Bylo to příliš potupné.
A nepomyslel jsem na to už dost dlouho.
Dávej si pozor na Jaspera, pokračoval Emmett, který ignoroval moje zamyšlení. Není rozzlobený … spíš je víc odhodlaný.
Viděl jsem, co tím myslí a na chvíli se se mnou místnost pohnula. Hněv mě zachvátil naplno, pohltil mě tak, že jsem na chvíli měl pohled zastřený červenou mlhou. Myslel jsem, že se udusím.
KRISTE PANE, EDWARDE! SEBER SE! Zakřičel na mě v myšlenkách Emmett. Položil mi ruku na ramena a zadržel mě na židli dřív, než jsem stačil odejít. Jen málokdy používal celou svojí sílu, protože jen málokdy to bylo potřeba, protože byl silnější než jakýkoliv upír, s kterým jsem se, kdy potkali. Ale teď ji musel použít. Jen na mě položil ruku, nesnažil se mě na židli zatlačit. Kdyby to zkusil, stolička by se pode mnou zlomila.
KLID! Rozkázal mi.
Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to velice těžké. Byl jsem plný hněvu.
Jasper neudělá nic, dokud se neporadíme. Jen mě tak napadlo, že bys měl vědět, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.
Soustředil jsem se na uvolnění svalů a cítil jsem, jak Emmett zvolna uvolnil svoje ruce.
Snaž se na sebe nepoutat ještě více pozornosti než doteď. Už tak jsi ve velkých problémech.
Zhluboka jsem se nadechnul a Emmett mě v tom okamžiku pustil.
Rozhlédl jsem se po místnosti, ale naše konfrontace byla tak tichá a krátká, že si jí všimlo jen pár lidí, kteří seděli za Emmettem. Nikdo pořádně nevěděl, co si o tom má myslet a tak to nechali být. Cullenovi jsou divní - každý to už věděl.
Bože, chlapče, ty jsi pohroma, dodal Emmett se soucitem v hlase.
"Víš, co mi můžeš …" zamumlal jsem si pod nos a Emmett se potichu zasmál.
Emmett nebyl uražený, pravděpodobně bych měl být vděčný jeho veselé povaze. Ale i tak jsem viděl, že ho trápí Jasperovy záměry - že Jasper uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se věci přihodily jinak.
Hněv ve mně vřel, velmi těžko se mi dařilo ho udržet pod kontrolou. Ano, Emmett byl sice silnější než já, ale ještě nikdy mě neporazil v našich soukromých wrestlingových zápasech. Stěžoval si, že podvádím, ale naslouchání myšlenkám bylo mojí součástí stejně tak jako jeho nevýslovná síla. Ale i tak jsme pravidelně zkoušeli zápasit.
Zápas? Tam to směřovalo? Budu muset bojovat s mojí rodinou, kvůli dívce, kterou sotva znám?
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, přemýšlel jsem o jejím křehkém těle v mé náruči, v porovnání s Jasperem, Rose a Emmettem - nadpřirozeně silnými a rychlými stroji na zabíjení …
Ano, budu za ni bojovat. I proti mojí rodině. Zachvěl jsem se.
Ale nebylo by fér nechat ji nechráněnou, když já jsem byl ten jediný, kdo ji zatáhl do nebezpečí.
Sám jsem proti nim rozhodně nemohl vyhrát a tak jsem přemýšlel, kdo by se ke mně ještě připojil.
Carlisle určitě. Nebude bojovat proti nikomu, ale určitě bude bojovat proti plánům Rose a Jaspera. To by mělo být vše, co potřebuji. Uvidím …
Esme, ….. Ani ona nebude proti mně, nesnáší, když musí nesouhlasit s Carlislem, ale bude pro každý nápad, který by udržel rodinu pohromadě. Její prioritou nebude správné rozhodnutí, ale já. Jestli byl Carlisle duší rodiny, tak Esme byla jejím srdcem. Stala se vůdcem, který si zasloužil, abychom ho následovali a toto následování se proměnilo v lásku. Milovali jsme jeden druhého - i navzdory zlosti, kterou jsem cítil vůči Jasperovi a Rose, i navzdory plánu bojovat proti nim za dívku - ona věděla, že je mám rád
Alice… tak to opravdu netuším. Bude záležet na tom, co uvidí ve svých vizích. Nejspíše bude na straně vítěze.
Takže to budu muset udělat bez pomoci. Úplně sám jsem nebyl dost dobrý soupeř, ale nemohl jsem je nechat ublížit dívce, jen kvůli mně. Budu muset postupovat takticky
Můj hněv trochu ztlumil náhlý černý humor. Dokázal jsem si představit, jak by Bella asi zareagovala, kdybych jí unesl. Samozřejmě - jen jsem hádal, ale jak jinak by mohla reagovat, než křičet strachy?
Nebyl jsem si jistý jak to udělat - unést jí. Nemohl jsem kolem ní zůstat moc dlouho. Nejspíš bych jí vrátil zpátky k matce. Vždyť by stačilo tak málo a mohla by přijít k úhoně.
A já taky, náhle jsem si uvědomil. Kdybych jí zabil, nešťastnou náhodou, nebyl jsem si úplně jistý, jakou bolest by mi to způsobilo, ale věděl jsem, že by byla velmi intenzivní.
Čas utíkal velmi rychle, když jsem zvažoval vše, co mě doma čekalo - hádky, konflikt s rodinou, vzdálené kraje, do kterých budu přinucen nakonec odejít …
No teď už jsem si rozhodně nemohl stěžovat, že život mimo tuto školu by byl monotónní. Všechno změnila.
Když zazvonilo, Emmett a já jsme v tichosti šli k autu. Bál se o mě, a bál se i o Rosalii. Věděl, na čí straně bude, když si bude muset vybrat a to ho trápilo.
Ostatní na nás též v tichosti čekali. Byli jsme velmi tichá skupinka. Slyšel jsem jen duševní křik.
Idiot! Šílenec! Blbec! Sobec! Sobecký, bezohledný hlupák! Rosalii v myšlenkách neustále kolovaly urážky a nadávky. Těžko jsem se mohl soustředit na ostatní, ale snažil jsem se jí ignorovat, jak to jen šlo.
Emmett měl pravdu, co se týkalo Jaspera. Byl si jistý svým rozhodnutím.
Alice měla starosti, bála se o Jaspera a neustále se probírala svými vizemi z budoucnosti. Nezáleželo na tom, z jakého směru se Jasper k Belle přiblížil, Alice mě vždy viděla stát před ní a chránit jí. Zajímavé … Ale ani Rosalie ani Emmett s ním nebyli. Takže to Jasper plánoval udělat sám. Tím se síly vyrovnávají.
Jasper byl z nás ten nejlepší, nebo spíše nejzkušenější bojovník. Moje jediná výhoda byla, že jsem dopředu věděl, jaký pohyb udělá.
Nikdy jsem s Jasperem nebo Emmettem nesoupeřil takto vážně. Vždy to byla jen hra a zábava. Cítil jsem se strašně, když jsem pomyslel na to, že bych měl Jasperovi opravdu ublížit …
Ne, to ne. Jen ho odzbrojím a zablokuju. To je vše.
Soustředil jsem se jen na Alici, která si vybavovala všechny možné způsoby napadení.
Potom se její vize změnila, víc a víc se vzdalovala od domu Belly. Snažil jsem se ho zastavit už mnohem dříve …
Přestaň, Edwarde! Takhle se to nemůže stát. Nedovolím to.
Neodpověděl jsem jí, jen jsem jí stále sledoval.
Zadívala se do daleké budoucnosti, tak nejasné a plné nejasných možností. Všechno bylo zahalené v mlze.
Celou cestu domů panovalo v autě tíživé ticho. Zaparkoval jsem ve velké garáži za domem, Carlisleův Mercedes už tam byl, hned vedle Emmettova džípu, M3, kterou měla Rosalie a mého Vanquisha. Byl jsem rád, že je Carlisle už doma a kromě toho, chtěl jsem, aby byl u toho, co se bude dít dál.
Šli jsme hned do jídelny.
Místnost se, samozřejmě, nikdy nepoužívala pro její původní účel. Ale byl v ní dlouhý, mahagonový stůl obklopený židlemi - úzkostlivě jsme se starali, aby všechny rekvizity měly svoje místo. Carlisle rád jídelnu používal jako konferenční místnost. Ve skupině silných a různorodých povah, jako byly ty naše, bylo občas potřeba prodiskutovat věci v klidu.
Měl jsem pocit, že to dnes ale moc nepomůže.
Carlisle si sednul na svoje místo, na východní straně pokoje. Esme si sedla hned vedle něj, ruce měli spojené na stole.
Esme mě pozorovala znepokojenýma očima.
Zůstaň. To byla její jediná myšlenka.
Přál jsem si, abych se mohl usmívat na ženu, která byla téměř jako moje skutečná matka, ale nebyl jsem si jistý jejím názorem.
Sedl jsem si vedle Carlislea z druhé strany. Esme se kolem něj natáhla a položila mi ruku na rameno. Neměla ani ponětí o tom, co se bude dít, ale bála se o mě.
Ale Carlisle to věděl. Jeho ústa byla pevně sevřená a čelo měl nakrčené. Jeho výraz vypadal příliš staře na jeho mladé tváři.
Když si všichni sedli, viděl jsem, kdo za kým stojí.
Rosalie si sedla přesně naproti Carlisleovi, na druhou stranu dlouhého stolu. Upřeně se na mě dívala, ani okem nemrkla.
Emmett si sedl vedle ní se zahořklým výrazem na tváři a s ironickými myšlenkami.
Jasper zaváhal a potom se opřel o stěnu hned vedle Rosalie. Rozhodl se navzdory tomu, jak tato diskuze skončí. Zatnul jsem zuby.
Alice byla poslední na řadě, ale očima byla soustředěná kamsi do dálky - do budoucnosti, stále tak neurčité, abych ji mohl využít. Bez přemýšlení si sedla k Esme. Přejela si rukou přes čelo, jako kdyby ji bolela hlava. Jasper sebou trhl a na chvíli zvažoval, zda se k ní nemá přidat, ale nakonec zůstal na svém místě.
Zhluboka jsem se nadechl. Já jsem to vše způsobil, já bych měl začít mluvit jako první.
"Je mi to líto," řekl jsem a díval se přitom nejdříve na Rose, potom na Jaspera a potom na Emmetta. "Nechtěl jsem žádného z vás vystavit riziku. Jednal jsem bez přemýšlení a beru na sebe plnou zodpovědnost za můj neuvážený čin."
Rosalie na mě zlověstně zavrčela. "Co myslíš tím 'brát plnou zodpovědnost'? Chceš to napravit?"
"Ne takovým způsobem, kterým ty myslíš," odpověděl jsem jí. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl tiše a vyrovnaně. "Jsem rozhodnutý odejít, když se tím věci urovnají."A když uvěřím, že bude v pořádku, že se jí nikdo z vás nedotkne, doplnil jsem si sám pro sebe.
"Ne," zašeptala Esme. "Ne, Edwarde."
Pohladil jsem jí po ruce."Bude to jen na pár let."
"Esme má pravdu," řekl Emmett. "Teď nemůžeš jít nikam. To by byl přesný opak slova 'nápomocný'. Právě teď, mnohem víc, než kdykoliv předtím, potřebujeme vědět, co si lidi myslí."
"Alice dokáže vše vážnější zachytit," nesouhlasil jsem.
Carlisle potřásl hlavou. "Myslím, že Emmett má pravdu, Edwarde. Je velice pravděpodobné, že začne mluvit, když odejdeš. Buď odejdou všichni, nebo nikdo."
"Ona nic neřekne," rychle jsem dodal. Rose byla na pokraji výbuchu a chtěl jsem, aby to všichni věděli.
"Nedokážeš číst v jejích myšlenkách," připomenul mi Carlisle.
"Tohle ale vím. Alice, podpoř mě."
Alice se na mě vyčerpaně podívala. "Nedokážu vidět, co se stane, když to jen tak budeme ignorovat." Vrhla letmý pohled na Rose a Jaspera.
Ne, tuhle budoucnost nemohla vidět - ne když se Rosalie a Jasper rozhodli, že to nenechají jen tak.
Rosalina dlaň bouchla do stolu. "Nemůžeme dovolit člověku, aby něco prozradil. Carlisle, ty to musíš vidět. Kdybychom se rozhodli, že všichni odejdeme, není moc bezpečné za sebou zanechat historky. Žijeme jinak, než ostatní našeho druhu - víš, že tu jsou i tací, kteří se chytí jakékoliv záminky, aby nám mohli něco vyčítat. Musíme být opatrní více než kdokoliv jiný!"
"Už předtím jsme za sebou zanechali klepy a drby," připomenul jsem jí.
"No to ale byly jen drby a podezření, Edwarde. Ne očitý svědek a důkazy!"
"Důkazy!" vysmíval jsem se jí.
Ale Jasper přikyvoval s tvrdým výrazem v očích.
"Rose -- " Carlisle začal.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama