promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

6. kapitola - Krevní skupina (část 1.)

22. ledna 2009 v 17:29 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
6. Krevní skupina

Sledoval jsem jí celý den očima ostatních lidí, sotva jsem vnímal svoje vlastní okolí. I když ne očima Mike Nowtona, protože jsem nemohl vystát jeho útočnou fantazii a taky ne Jassici Stanleyové, protože její závist vůči Belle mě rozčilovala tak, že to pro to děvče nebylo bezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokaždé když její oči byli k dispozici, byla milá-být v její hlavě bylo lehké. A někdy to byl i učitel, kdo poskytl nejlepší pohled. Překvapovalo mě, sledujíc ji, s čím se celý den potýkala- zakopávala o praskliny na rovném chodníku, o knihy a nejvíce o vlastní nohy - že lidé, kterým jsem naslouchal, považovali Bellu za nemotornou. Zvažoval jsem to. Popravdě, měla vážně často problémy stát rovně. Vzpomněl jsem si, jak se ten první den klopýtala k lavici, smýkání na ledě před tou nehodou, včera zakopla o práh...Divné - měli pravdu. Byla nemotorná. Nevěděl jsem, proč se mi to zdá tak směšné, ale když jsem kráčel z Dějepisu na Angličtinu, rozesmál jsem se tak nahlas, že na mě někteří študenti vyslali obezřetné pohledy. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Možná proto, že na tom jejímu tichu bylo něco půvabného - způsob, jakým držela hlavu, klenba jejího krku… Teď však půvabně vůbec nevypadala. Pan Varner sledoval, jak palcem zakopla o koberec a doslova na svojí stoličku spadla. Zase jsem se zasmál. Čas plynul neuvěřitelně pomalu, když jsem čekal na možnost vidět jí na vlastní oči. Zvonek konečně zazvonil. Rychle jsem kráčel do jídelny - obsadit si místo. Byl jsem tam jako jeden z prvních. Vybral jsem stůl, který byl většinou prázdny a byl jsem si jistý, že to tak i zůstane, když u měj budu sedět já. Když dorazila moje rodina a viděli mě sedět samotného na novém místě, nepřekvapilo je to. Alice jim to musela říct. Rosalie okolo mě prošla. Idiot! Pomyslela si. Náš vztah nikdy nebyl lehký - urazil jsem jí hned, když mě poprvé uviděla promluvit a od té doby to šlo z kopce - ale vypadala ještě mrzutější posledních pár dní. Povzdychl jsem si. Rosalie myslela jen na sebe. Jasper mi věnoval poloviční úsměv.

Velmi šťastná, pomyslel si pochybovačně.

Emmet protočil oči a zavrtěl hlavou.

Ubohé dítě přišlo o rozum.

Alice žárlila, její zuby jasně svítili.

Už s Bellou můžu mluvit?

"Nepleť se do toho, Alice," řekl jsem polohlasně.

Fajn. Buď tvrdohlavý. Je to jen otázka času.

Opět jsem si vzdychnul.

Nezapomeň na dnešní laborky, připomenula mi.

Přikývl jsem. Ne, na ty jsem nezapomněl. Když jsem čekal až Bella dorazí, sledoval jsem jí v mysli prváka, který kráčel za Jessikou a také mířil do jídelny. Jessika blábolila o tom nadcházejícím plese, ale Bella jí neodpovídala. Ne že by jí Jessika dávala velkou šanci. V tom momentě, kdy Bella vstoupila do dveří, její oči bleskli ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Chvíli tam koukala, potom se její čelo zachmuřilo a oči upřela na podlahu. Nevšimla si mě. Vypadala...smutná. Pocítil jsem silnou potřebu postavit se a jít k ní, nějak jí utěšit, akorát jsem nevěděl, co by jí potěšilo. Neměl jsem tušení, co způsobilo, že tak vypadala. Jessika nepřestávala mlet o tom plese. Byla Bella smutná, že o něj přijde? To bylo nepravděpodobné... Ale dalo se to napravit, kdyby chtěla. K obědu si kromě pití nic nekoupila. To bylo v pořádku? Nepotřebovala víc potravy jako ostatní? Nikdy předtím jsem lidské stravě nevěnoval příliš pozornosti. Lidi byli tak popudivě slabí! Bylo milión jiných věcí, o které se starat... "Edward Cullen na tebe zase zírá," zaslechl jsem říct Jessiku. "Zajímalo by mě, proč dnes sedí sám." Byl jsem jí vděčný -i když byla ještě jedovatější - protože Bellina hlava se otočila a její oči hledali, dokud se nesetkali s mými. V její tváři už nebylo po smutku ani stopy. Dovolil jsem si doufat, že byla smutná, protože si myslela, že jsem ze školy odešel a v té naději jsem se usmál. Pokynul jsem jí prstem, aby se ke mě přidala. Vypadala tím být překvapená, že se mi jí opět chtělo provokovat. Tak jsem mrknul a jej ústa se otevřela.

"Myslí tím tebe?" optala se Jessika hrubě. Možná potřebuje pomoct s úlohou z biologie," řekla tichým, nejistým hlasem. "No, radši se půjdu podívat, co chce."

To bolo další ano. Dvakrát zakopla, než ke mě přišla, napříč tomu, že jí v cestě stálo jen perfektně hladké linoleum. Vážně, jak mi to mohlo ujít? Víc jsem si všímal ticha jejích myšlenek, myslím... Co mi ještě ušlo?

Udrž to upřímné, udrž to jasné, sliboval jsem si.

Zastavila se za židlí naproti mě váhajíc. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát místo ústy nosem.

Vychutnej si ten oheň, pomyslel jsem si suše.

"Proč si dnes nesedneš ke mě?" zeptal jsem se jí.

Odsunula stoličku a sedla si, celou dobu na mě hledíc. Vypadala, že je nervózní, ale její fyzický souhlas byl už dalším ano. Čekal jsem, až promluví. Trvalo to, ale nakonec řekla, "To je rozdíl." "No...," zaváhal jsem. "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to." Co mě přinutilo to říct? Domníval jsem se, že to bylo aspoň upřímné. A možná vycítila to skryté varování, které moje slova naznačovala. Možná si uvědomí, že by se měla postavit a odkráčet tak rychle, jak dokáže... Nepostavila se. Civěla na mě, čekala, jako by sem tu větu nedokončil. "Víš, že vůbec netuším, o čem mluvíš," řekla, když jsem nepokračoval. To byla úleva. Usmál jsem se. "Já vím." Bylo těžké ignorovat myšlenky, které na mě křičeli zpoza jejích zad - a i tak jsem chtěl změnit téma. "Myslím, že tvoji kamarádi se zlobí, že jsem jim tě ukradl." Zdálo se, že to jí nezajímá. "To přežijí." "Ale možná tě už nevrátím." Ani jsem nevěděl, proč se snažím být upřímný, a nebo jí chci znovu popíchnout. Být blízko ní, stěžovalo mým myšlenkám, aby dávali smysl. Bella nahlas vzdychla. Zasmál jsem se jejímu výrazu. "Vypadáš ustaraně." Vážně by to nemělo být vtipné...Měla by se bát. "Ne." Byla otřesená lhářka; nepomohlo, že se jí zlomil hlas. "Vlastně jsem překvapená...Proč tohle všecko?" "Říkal jsem ti," připomenul jsem jí. "Jsem unavený ze snahy udržet si od tebe odstup. Tak se vzdávám." S trochou úsilí jsem udržel úsměv. Toto vůbec nefungovalo - snaha byť upřímný a zároveň neurčitý. "Vzdáváš se?" zopakovala, zmatená. "Ano - vzdávám svojí snahu být dobrý." A podle všeho i snahu být neurčitý. "Od teď budeme dělat co chceme a je mi jedno, jako to dopadne." To bolo dost upřímné. Ať jen vidí mojí sobeckost. A ať jí to varuje. "Zase jsem mimo. Bylo dost sobecké byt rád, že o to právě šlo. "Vždy moc mluvím, když se rozpovídám s tebou - jeden z problémů." Jeden z těch bezvýznamnějších v porovnaní s ostatními. "Neboj se," ujistila mě. "Ničemu z toho nerozumím." Dobře. Tak ať to tak zůstane. "S tím počítám." "Takže, aby jsem to chápala, proč jsme přátelé?" Sekundu jsem o tom uvažoval. "Přátelé..." zopakoval jsem. Nelíbilo se mi, jako to znělo. Nebylo to dost. "A nebo ne," zamumlala, vypadajíc zahanbeně. Myslela si, že jí na to nemám dost rád? Usmál jsem se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel."
Čekal jsem na její odpověď, roztrhnutý napůl - stěžujíc si, aby to konečně poznala a pochopila a domnívajíc se, že by jsem umřel, kdyby to tak bylo. Takové melodramatické. Čím dál víc jsem se podobal člověku. Její srdce zrychlilo. "To říkáš pořád." "Ano, protože mě neposloucháš," řekl jsem, opět příliš prudce. "Stále čekám, že tomu uvěříš. Kdyby si byla rozumná, vyhýbala by si se mi." Uf, ale dovolil by jsem jí to, kdyby se pokusila? Oči se jí zúžili. "Myslím, že už si si i vytvořil jasný názor na můj intelekt. Nebyl jsem si úplně jistý, co tím myslela, ale ospravedlňujíc jsem se usmál, hádal sem, že jsem jí musel náhodou urazit. "Takže," řekla pomalu. "Když nejsem...rozumná, budeme se snažit být přátelé?" "Tak nějak." Sklopila oči, upřeně sledovala limonádu ve svých rukách. Týrala mě ta stará zvědavost. "Na co myslíš?" zeptal jsem se - ulevilo se mi, když jsem ta slova konečně řekl nahlas. Střetla se s mým upřeným pohledem, dech se jí zrychlil a tváře chytili slabý nádech růžové. Nadechl jsem se, ochutnávajíc to ve vzduchu. "Snažím se přijít na to, co vlastně si." Na tváři jsem si udržel úsměv, uzamykajíc v něm rysy, ale tělem mi zmítala panika. Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla drzá. Nemohl jsem doufat, že zapomene na něco tak očividného. "A daří se ti?" zeptal jsem se, nejlehčeji jak jsem zvládl. "Ani ne," přiznala. V náhlé úlevě jsem se zachichotal. "Jaké máš teorie?" Nemohli být horší než pravda. Tváře jí ještě víc zčervenali a nic neřekla. Ve vzduchu jsem cítil teplo jejího ruměnce. Zkusil jsem na ni použít svůj přesvědčovací tón. Na normální lidi zabíral. "Neřekneš mi to?" Povzbuzující jsem se usmál. Zavrtěla hlavou. "Je to příliš trapné."
Ách. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji její spekulace zahanbovali? Nesnášel jsem nevědomost. "Toto mě fakt ničí, víš. "

Moje stížnost v ní něco zapálila. Oči jí zářily a slova proudily rychleji než obvykle.
"Ne, nedokážu si ani představit, proč by tě to vůbec mělo ničit - že ti někdo odmítne říci, co si myslí, i když celou dobu jen hází nejasné narážky, takže v noci nemůžeš spát, protože přemýšlíš, co by asi tak mohly znamenat ... co tě na tom prosím tě ničí? "
Zamračil jsem se na ni, bylo mi nanic, když jsem si uvědomil, že má pravdu. Nebyl jsem fér.
Ona pokračovala. "Nebo jinak, řekněme, že ten někdo udělal i nejrůznější divné věci - v jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život a na druhý den se k tobě chová jako k poslední špíně a nic z toho nevysvětlí, i když to dříve slíbil. To člověka přece vůbec neničí. "
Byla to ta nejdelší řeč, jakou jsem od ní kdy slyšel a zlepšena mi můj seznam.
"Trochu si se rozohnila, co?"
"Neuznává dvojí metr."
Na svůj hněv měla samozřejmě plné právo.
Hleděl jsem na ni, zřetelně jako bych při její přítomnosti vůbec mohl udělat správně, dokud mě nevyrušilo tiché křičení v Newtonově hlavě.
Byl tak naštvaný, že mě to rozesmálo.
"Co je?" Žádala.
"Tvůj frajer si zřejmě myslí, že jsem k tobě protivný - rozebírá zda má nebo nemá přijít ukončit naši hádku." Strašně rád bych viděl, jak se o to pokouší. Zase jsem se zasmál.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekla ledově. "Ale i tak jsem si jistá, že se mýlíš."
Velmi se mi líbilo jak ho zapřela tou svojí pohrdavou větou.
"Nemýlím. Už jsem ti říkal, že většina lidí je snadno čitelná. "
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano. Kromě tebe. "Musela být výjimka ve všem? Nebylo by férovější - když jsem zvážil vše, s čím jsem se teď musel vypořádat - kdybych dokázal slyšet alespoň něco z její hlavy? To jsem chtěl tak mnoho? "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Vpíjel jsem se jí do očí, opět jsem to zkoušel...
Zabránění pohledem. Otevřela si limonádu, trochu si odpila, pohled stále upřený na stůl.
"Nejsi hladová?" Zeptal jsem se. "Ne." Koukala na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, já nejsem hladový," řekl jsem. To určitě ne.
Zírala na stůl, rty stisknutí. Čekal jsem.
"Můžu tě požádat o laskavost?" Zeptala se a náhle se opět setkala s mým pohledem.
Co by tak ode mne mohla chtít? Chtěla by pravdu, kterou jsem jí nemohl říct - pravdu, kterou nikdy, nikdy neměla vědět?
"To závisí na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," slíbila.
Čekal jsem, zase jednou zvědavý.
"Jen jsem si tak říkala ..." řekla pomalu, hledíc na plechovku s limonádou, kroužíc po jejím okraji svým nejmenším prstem. "Zda by si mě mohl předem varovat, když se mě zase rozhodneš ignorovat - pro mé vlastní dobro. Jen abych byla připravená. "
Chtěla varování? Pak být mnou ignorována muselo být špatné ... Usmál jsem se.
"To zní spravedlivě," souhlasil jsem.
"Děkuji," řekla, když vzhlédnula. Její tvář vypadala taková uvolněná, že se mi chtělo zasmát vlastní úlevou.
"A mohu i já dostat na oplátku jednu odpověď?" Zeptal jsem se naděje.
"Jednu," přikývla.
"Řekni mi jednu svoji teorii."
Zase se začervenala. "Tuto ne."
"Nespecifikovala si to, jen si mi slíbila jednu odpověď," dohadoval jsem se.
"I ty si porušil své sliby," vrátila mi to.
Dostala mě.
"Jen jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Vypadala si tím být jistá, i když já jsem na tom neviděl nic zábavného.
Zase jsem zkusil přesvědčovat. Vpíjel jsem se jí do očí - lehké, když je má někdo takové hluboké - a zašeptal jsem, "Prosím?"
Zamžourala a tvář jí zesvětlala.
No, to nebyla úplně ta reakce, kterou jsem chtěl.
"Ehm, co?" Zeptala se. Vypadala, že má závratě. Co jí bylo?
Ale ještě jsem se nevzdával.
"Prosím tě, řekni mi jen jednu jedinou teorii," prosil jsem jemným, neděsivým hlasem, drže její oči v mých.
Na moje překvapení a spokojenost, to konečně zabralo.
"Ehm, no, hryzl tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? To se ani nedivím, že si myslela, že se budu smát.
"To není příliš kreativní," popichoval jsem ji, snaží zakrýt novou úlevu.
"Je mi líto, nic lepšího nemám," řekla urážet.
To mě upokojilo ještě více. Zase jsem si ji mohl dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Do kapusty," Povzdechla si.
"Ani s kryptonitem nemám problém," řekl jsem rychle - předtím, než se mohla zeptat na kousání - a pak jsem se musel zasmát, vždyť si myslela, že jsem superhrdina.
"Nemáš se smát, nezapomněl jsi?"
Stiskl jsem rty.
"Nakonec na to stejně přijdu," slíbila.
A když to tak bude, uteče.
"Byl bych rád, kdyby si se o to nepokoušela," řekl jsem, vše dobré zmizelo.
"Nebo ...?"
Dlužil jsem její upřímnost. Přesto jsem se snažil usmát, abych svá slova umožnil. "Co když nejsem superhrdina? Co když jsem padouch?
Oči se jí na sekundu rozšířily a rty se mírně oddělily. "Aha," řekla. A po další sekundě, "Chápu."
Konečně mě pochopila.
"Vážně?" Zeptal jsem se, fungujících na ukrytí svého trápení.
"Si nebezpečný?" Hádala. Dech se jí zrychlil a srdce bouchalo jako o závod.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla to moje poslední chvíle s ní? Teď uteče? Mohl jsem si dovolit říct jí, že ji miluji, předtím než odejde? Nebo ji to ještě více vystraší?
"Ale nejsi špatný," zašeptala, kroutící hlavou, v jejích jasných očích nebyl žádný strach. "Ne nevěřím, že si zlý."
"Mýlíš se," vydechl jsem.
Jasně, že jsem byl zlý. Není dobré, že má o mně lepší mínění než si zasloužím? Pokud bych byl dobrý, vyhýbal bych se jí.
Natáhnul jsem ruku přes stůl, natahujícího se pro víčko od její limonády, využívajíc ho jako záminku. Necouvla před mou náhle blízkou, ledovou rukou. Fakt se mě nebála. Ještě ne.
Točil jsem ho mezi prsty a sledoval jsem ho místo ní. V myšlenkách jsem vrčel.
Utíkej, Bello, utíkej. Nemohl jsem se přinutit, říct ty slova nahlas.

Vyskočila na nohy. "Přijdeme pozdě," řekla, akorát když jsem se začínal bát, že nějakým způsobem ozývá moje tiché varování.
"Já dnes na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Občas neuškodí nějakou tu hodinu vynechat."
Abych byl přesný, méně to škodilo lidem pokud se upír ulejval ve dnech, kdy měla být zkoumána lidská krev. Pan Banner dnes zjišťuje krevní skupiny. Alice se už ulila ze své druhé ranní hodiny.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapovalo mě to. Odpovídala - ona vždy udělala správnou věc.
Byla můj úplný opak.
"Tak se uvidíme později," řekl jsem, opět se snaží být neurčitý, zírajíc dole na to točící se víčko. A, mimochodem, zbožňuji tě...děsivým, nebezpečným způsobem.
Zaváhala a já jsem na chvilku doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale zazvonilo a ona se vyběhla pryč.
Počkal jsem, dokud odešla a pak jsem si to víčko strčil do sáčku - suvenýr z toho nejnejasnějšího rozhovoru - a v dešti jsem kráčel k autu.
Pustil jsem si své nejoblíbenější, uklidňující CD-čko - přesně to samé, které jsem poslouchal ten první den - ale moc dlouho jsem ty Debussyho noty neposlouchal. V hlavě mi zněla jiné noty, zlomky tónů, které mě potěšili a zaujaly. Vypnul jsem stereo a poslouchal jsem tu hudbu ve své hlavě, pohrávajíc si s útržky, dokud nevytvoří lepší harmonii. Prsty se mi instinktivně pohybovaly vzduchem po imaginárním klávesách.
Ta nová kompozice skutečně postupovala, když mou pozornost upoutala vlna psychické úzkosti.
Hledal jsem ji.
Omdlela? Co mám dělat? panikařil Mike.
O sto yardů dále, položil Mike Newton Bellio ochablé tělo na chodník. Nereagujíc klesla na vlhký beton, oči zavřené, pokožka Křídová jako u mrtvých.
Téměř jsem si urval dveře auta.
"Bello?" Zavolal jsem.
Její neživá tvář se vůbec nezměnila, když jsem ječel její jméno.
Celé moje tělo bylo chladnější než led.
Byl jsem si vědom Mikova přitěžujícího překvapení, když jsem mu zuřivý prohledávat myšlenky. Myslel jen na to, jak ho štvu, takže jsem se nedozvěděl, co se stalo Belle. Pokud jí nějak ublížil, odstraním ho ze světa.
"Co se děje - je zraněna?" Domáhala jsem se, snaží upravit jeho myšlenky. Bylo otravné muset kráčet lidskou rychlostí. Nemohl jsem přivolávat pozornost na svůj příchod.
Pak jsem slyšel tep jejího srdce a klidný dech. Jak jsem ji pozoroval, trochu pevnější stlačila oči. To mě trochu upokojilo.
Pozoroval jsem kmitání vzpomínek v Mikově hlavě, záplavu obrázků z biologie. Bellina hlava na našem stole, její čistá pokožka zezelenala. Kapky červené na bílých krabicích...
Zjišťování krevních skupin.
Na místě jsem zamrznul a zadržel dech. Její vůně byla jedna věc, tekoucí krev něco úplně jiného.
"Myslím, že omdlela," řekl Mike, najednou zmatený i rozčílený. "Netuším, co se stalo, vždyť se ani nepíchla do prstu."
Zaplavila mě úleva a znovu jsem dýchal, ochutnávajíc vzduch. Hej, cítil jsem ten proud z Miková malého zranění. Kdysi by to na mě působilo.
Klekl jsem si k ní, zatímco Mike vedle mě postával zuřivý z mého zásahu.
"Bello. Slyšíš mě? "
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
Ta úleva byla tak intenzivní, až jsem se rozesmál. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji do ošetřovny," řekl Mike. "Ale dále už nezvládala jít."
"Já ji vezmu. Ty se můžeš vrátit do třídy, "řekl jsem obezřetně.
Mike zaťal zuby. "Ne. Já to mám udělat. "
Nemínil jsem tam jen stát a dohadovat se s tím chudákem.
Nadšený a šokovaný, částečně vděčený až zarmoucený z této krizové situace, která způsobila, že dotknout se jí bylo nutné - jsem Bellu jemně z toho chodníku zvedl a držel ji na rukou, přitom používajíc jen její oblečení, zachovával jsem mezi našimi těly největší možnou vzdálenost. A zároveň jsem již kráčel pryč, nepřiměřeným spěchem jsem se jí snažil dostat do bezpečí - jinými slovy, co nejdál ode mne.
Její oči se okamžitě otevřely - užasnuté.
"Dej mě dolů," přikázala mi slabým hlasem - znovu zahanbena. Uhádl jsem to z jejího výrazu. Nerada ukazovala slabost.
Ledva jsem začal Mika, jak za námi protestoval.
"Vypadáš hrozně," řekl jsem jí, vysmívajíc se jí protože s ní nic nebylo - kromě zamotání hlavy a slabého žaludku.
"Polož mě zpět na chodník," řekla. Rty měla bílé.
"Takže ty při pohledu na krev omdlíváš?" No mohlo to být ještě lepší?
Zavřela oči a stiskla rty.
"A to ani není tvoje vlastní," přidal jsem a můj úsměv se rozšířil.
Byli jsme u ošetřovny. Dveře byly kousíček otevřené, tak jsem je odkopl z cesty.
Slečna Copeová překvapeně vyskočila. "Jejda," zalapala po dechu, dříve než prozkoumala popelavou dívku v mém náručí.
"Omdlela na biologii," vysvětlil jsem, dokud se její fantazie příliš nevymykala kontrole.
Pospíšila si, otevřít mi dveře na ošetřovnu. Belliny oči byly opět otevřené, sledovala ji. Slyšel jsem vnitřní úžas té postarší sestřičky, když jsem ji opatrně položil na jedinou ošuntělou postel. Jakmile jsem ji už nemusel držet na rukou, postavila se mezi nás přes celou šířku místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš nedočkavé, moje svaly napnuté, jed uvolněn. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jen trochu mimo," ujistil jsem paní Copeovou. "Na biologii si zjišťují krevní skupiny."
Přikývla, už chápala. "Vždy se někdo najde."
Ztlumil jsem smích. Věřte Belle, že bude mezi nimi.
"Jen si na chvilku lehněte, zlato," řekla paní Hammondová. "To přejde."
"Já vím," řekla Bella.
"Stává se vám to často?" Zeptala se sestra.
"Někdy," přiznala Bella.
Pokusil jsem se zamaskovat smích kašláním.
To obrátilo sestřičičinu pozornost ke mně. "Vy se již můžete vrátit do třídy," řekla.
Podíval jsem se jí přímo do očí a s perfektní jistotou jsem zalhal. "Mám tu zůstat s ní."
"Hmm. Zajímalo by mě...ale dobře," přikývla paní Hammondová.
Na ní to fungovalo jednoduše. Proč s Bellou musí být tak složité?
"Zlato, jdeme vám sehnat nějaký led na čelo," řekla sestra, mírně vyvedená z míry z hledění do mých očí - to by lidé měli být - a opustila místnost.
"Měl si pravdu," zasténala Bella, zavírající oči.
Co tím myslela? Skočil jsem rovnou k tomu nejhoršímu závěru; vzala na vědomí moje varování.
"To obvykle mívám," řekl jsem, snaží se udržet si v hlase pobavení; teď znělo kysele. "Ale v čem tentokrát?"
"Ulejvání neškodí," Povzdechla si.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama