promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

6. kapitola - Krevní skupina (část 2.)

22. ledna 2009 v 17:30 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
Ach, zase úleva.
Pak byla ticho. Jen pomalu dýchala. Rty její postupně růžověli. Ústa měla mírně nevyvážené, její spodní ret byl trochu plnější v porovnání s vrchním. Ze zírání na její rty jsem se cítil zvláštně. Chtěl jsem k ní jít blíže a to nebyl dobrý nápad.
"Tam venku si mě na chviličku vylekala," řekl jsem - abych obnovil konverzaci a mohl znovu slyšet její hlas. "Myslel jsem si, že Newton vleče tvoje mrtvé tělo, aby ho zakopal v lese."
"Ha, ha," řekla.
"Upřímně - viděl jsem mrtvá těla s lepší barvou." To byla vlastně pravda. "Už jsem se obával, že budu muset pomstít tvou vraždu." A udělal bych to.
"Chudák, Mike," Povzdechla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Pulzovala mnou zlost, ale rychle jsem ji uklidnit. Její zájem byl určitě jen soucit. Byla laskavá. Nic víc.
"Totálně mě nesnáší," řekl jsem jí, potěšen tou myšlenkou.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho tvář - bylo to poznat." Byla pravděpodobně pravda, že při čtení jeho tváře bych měl dostatek informací na naprosto stejné usuzování. Veškerá tato praxe s Bellou zlepšovala mou schopnost v čtení lidských výrazů.
"Jak to, že si mě viděl? Myslela jsem, že se ulejváš. "Její tvář vypadala lépe - ten zelený nádech z její průsvitné pokožky zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal CD-čka."
Její výraz se strhl, jakoby ji moje úplně obyčejná odpověď nějak zaskočila.
Když paní Hammondová přinesla sáček s ledem, Bella otevřela oči.
"Jak ti je zlato?" řekla sestra, jak jej pokládala na její čelo. "Vypadáš lépe."
"Myslím, že už jsem v pořádku," řekla Bella a při odkládání obkladu se zatřásla. Samozřejmě. Nelíbilo se jí, když se o ni starali.
Ruce paní Hammondové se k ní protáhli, jakoby ji šli zatlačit zpět dolů, ale právě tehdy slečna Copeová otevřela dveře a vstoupila. Z jejím příchodem přišel i pach čerstvé krve, jen závan.
Neviditelný v pracovně za ní, stál Mike Newton, stále naštvaný - přál si, aby ten těžký kluk, kterého táhl nyní, bylo toto děvče, které zde bylo se mnou.
"Máme tu dalšího," řekla slečna Copeová.
Bella rychle seskočila z lůžka, nedočkavě, aby se dostala zpod světla reflektoru.
"Tady máte," řekla, podávající obklad paní Hammondové. "Já to už nepotřebuji."
Mike zavrčel, kdy napůl dostal Leeho Stevensa přes dveře. Z ruky, kterou si Lee držel na tváři stále kapala krev, řinula se mu až na zápěstí.
"Ach, ne." Pokyn na můj odchod - a zjevně i Bellin. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Pohlédla na mě zmatenýma očima.
"Věř mi - běž."
Otočila se a zachytila dveře dříve, než se stihli zabouchnout, ženouc do kanceláře. Těsně jsem ji následoval. Její poletujíce vlasy se mi otřeli o ruku...
Otočila se, aby na mě pohlédla, oči stále rozšířené.
"Ty si mě vážně poslechla." Poprvé.
Její malý nos se zvraštil. "Zacítila jsem krev."
Hleděl jsem ni v čistém úžasu. "Lidé krev necítí."
"No, já ano - právě z toho mi je zle. Páchne jako rez...a sůl. "
Tvář mi zmrzla, stále jsem civěl.
Byla vlastně fakt člověk? Vypadala lidsky. Byla jemná jako člověk. Voněla jako člověk - no, ve skutečnosti ještě lépe. Chovala se lidsky...přibližně. Ale nemyslela ani nereagovala jako člověk.
Jaká jiná možnost tedy ještě byla?
"Co?" Žádala.
"Ale nic."
Potom nás vyrušil Mike Newton, který vstoupil do místnosti s rozčílenými, násilnickými myšlenkami.
"Ty vypadáš lépe," obořil se na ni.
Moje ruka se trhla, chtěla ho naučit se chovat. Budu se muset krotit, protože jinak to ukončím a zabiju tohoto protivný kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla. Jednu bláznivou sekundu jsem si myslel, že mluví se mnou.
"Už to nekrvácí," odpověděl mrzutě. "Jdeš zpět do třídy?"
"Blázníš? Musela bych se hned otočit a vrátit se sem. "
To bylo velmi dobré. Myslel jsem si, že budu muset přijít o celou hodinu s ní a teď jsem místo toho měl ještě i něco navíc. Byl jsem chamtivý, lakomec nadšený za každou minutu.
"Aha, no to asi fakt ..." mrmlal Mike. "Tak co, jdeš tento víkend? Na pláž? "
Uf, měly plány. Hněvem jsem ztuhnu. Ale byl to skupinový výlet. Něco takového jsem viděl i v hlavách jiných studentů. Nejen oni dva. I tak mě to štvalo. Nehybně jsem se opřel o pult, snaží se uklidnit.
"Jasně, vždyť jsem říkala, že půjdu," slíbila mu.
Takže i jemu už řekla ano. Ta žárlivost byla najednou bolestivější než žízeň.
Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Jen stráví den s kamarády. Nic víc.
"Setkáme se o desáté před otcovým obchodem." A Cullen NENÍ pozván.
"Budu tam," řekla.
"Tak se uvidíme na tom pohybu."
"Zatím ahoj," odpověděla.
Odšoupal se na hodinu, jeho myšlenky byly plné hněvu. Co na tom blbcovi vidí? Jasné, je bohatý, myslím. Holky si myslí, že je úžasný, ale já to nechápu. Příliš...příliš perfektní. Vsadím se, že jeho otec na nich všech experimentuje z plastickými operacemi. To proto jsou všichni takoví bílí a pěkní. Není to přirozené. A on vypadá tak ... děsivě. Někdy, když na mě čumí, odpřísahal bych, že přemýšlí o tom, že mě zabije ...
Mike nebyl tak úplně padlí na hlavu.
"Tělocvik," zopakovala Bella ticho. Povzdech.
Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že je opět kvůli něčemu smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na svou další hodinu s Mikem a já jsem byl úplně pro.
Popošel jsem k ní a sklonil jsem se těsně k jejímu obličeji, cítící to teplo její kůže vyzařují k mým rtům. Netroufl jsem si dýchat.
"To mohu zařídit," zamumlal jsem. "Jdi si sednout a tvář se bledě."
Udělala, o co jsem ji požádal, sedla si na jednu skládací židli a opřela si hlavu dozadu o zeď, zatímco za mnou slečna Copeová vyšla ze zadní místnosti a popošla ke svému stolu.
Když měla zavřené oči, vypadala, jakoby znovu omdlela. Ještě se jí nevrátila běžná barva.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufejme, že Bella bude dávat pozor, pomyslel jsem si zatrpklý. Takto by měl člověk reagovat.
"Slečno Copeová?" Zeptal jsem se, opět využívat svůj přesvědčovací hlas.
Řasy se jí zatřepotali, srdce urychlilo. Příliš mladý, vzpamatuj se! "Ano?"
To bylo zajímavé. Když se puls zrychlil Shelly Copeové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by byla vystrašení. U lidských žen jsem byl na to zvyklý... přesto jsem při Bellině uháňajícím srdci o takovém vysvětlení ještě neuvažoval.
Celkem se mi ta myšlenka líbila. Vlastně až příliš. Usmál jsem se a dýchání slečny Copeové bylo hlasitěji.
"Bella má další hodinu tělocvik, ale já si nemyslím, že by už byla natolik v pořádku. Vlastně bych ji měl asi vzít rovnou domů. Myslíte, že byste ji mohli z hodiny omluvit? "Podíval jsem se do jejích mělkých očí, vychutnávajíc si ten zmatek, který to působilo v její myšlenkách. Bylo možné, aby Bella ...?
Slečna Copeová musela nahlas polknout předtím, než promluvila. "I vy potřebujete, abych vás omluvila, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
Už jsem si ji moc nevšímal. Zkoumal jsem tuto novou možnost.
Hmm. Rád bych uvěřil, že i pro Bellu jsem přitažlivý, jako pro jiné lidi, ale kdy měla Bella stejné reakce jako ostatní? Neměl bych si dělat naděje.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello. "
Bella slabě přikývla - trochu přeháněla.
"Půjdeš sama, nebo tě mám zase odnést?" Zeptal jsem se, pobavený jejím ubohým divadélkem. Věděl jsem, že chce jít - nechce být slabá.
"Půjdu sama," řekla.
Zase správně. Zlepšuji se.
Vstala, na chvíli zaváhala, jako by si kontrolovala rovnováhu. Přidržel jsem jí dveře a vyšli jsme do deště.
Sledoval jsem, jak nastavila tvář jemnému dešti - oči zavřené, na rtech nepatrný úsměv. Na co myslela? Něco na jejím chování bylo mimo, a já jsem si rychle uvědomil, proč mi její postoj byl takový neznámý. Normální lidské dívky by takto nevystavovalo tvář mrholení; normální lidské dívky měly většinou make-up, i na takovém vlhkém místě.
Bella nikdy nenosila make-up, Ne že by měla. Kosmetický průmysl vydělával biliony dolarů ročně na ženách, které se snažili dospět k pokožce, jakou má ona.
"Děkuji," řekla a usmívala se na mne. "To stojí i za tu nevolnost, když se člověk vyhne tělocviku."
Procházel jsem školní areál, rozmýšlejíc jak prodloužit můj čas s ní. "Kdykoli," řekl jsem.
"Takže půjdeš? Myslím v tu sobotu? "Znělo to nadějně.
Ach, její naděje byla lichotivě. Chtěla jít se mnou, ne s Mikom Newton. A já jsem chtěl říct ano. Ale musel jsem zvážit mnoho věcí. Výjimečně mělo tuto Sobotu svítit slunce ...
"Kam to vlastně přesně jedete?" Snažil jsem se udržet lhostejný tón, jakoby na tom ani nezáleželo. Mike ale řekl pláž. Tam není velká šance vyhnout se slunci.
"Dolů do La Push, na First Beach."
Do pekla. No, tak teda nic.
V každém případě, Emmet by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.
Pohlédl jsem na ni, trpce se usmívajíc. "Fakt si nemyslím, že jsem pozván."
Povzdechla si, už rezignovaně. "Já jsem tě právě pozvala."
"My dva bychom již tento týden raději Mika neměli dráždit. Nechceme, aby výbuchl. "Pomyslel jsem si, že bych chudáčkovi Mikeovi k tomu dopomohl a intenzivně jsem si vychutnával ten vnitřní obraz.
"Mike ať jde k čertu," řekla, opět odmítavě. Široce jsem se usmál.
A pak ode mne začala odcházet.
Bez rozmýšlení jsem natáhnul ruku a chytil ji zezadu za bundu. Trhla sebou a zastavila.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Byl jsem téměř vzteklý, že mě opouští. Nebyl jsem s ní dost času. Nemohla jít, ještě ne.
"Jdu domů," řekla, popletená, proč by mě to mělo trápit.
"Neposlouchala si, jak jsem slíbil, že tě tam bezpečně dopravím? To si myslíš, že tě nechám v tomto stavu řídit? "Věděl jsem, že to se jí nebude líbit - moje poukazováním na slabost na její straně. Ale v každém případě jsem potřeboval trochu praxe, kvůli tomu Seattlu. Zjistit, zda dokážu odolat její blízkost v uzavřeném prostoru. Toto byla mnohem kratší cesta.
"V jakém stavu?" Žádala. "A co moje auto?"
"Postarám se, aby ho Alice po škole odvezla." Opatrně jsem ji táhl zpět ke svému autu, když jsem nyní věděl, že i kráčet přímo byla pro ni výzva.
"Pusť mě!" Řekla, naklonila se na stranu a téměř zakopla. Natáhnul jsem ruku, abych ji zachytil, ale vyrovnala to dříve, než to bylo nutné. Neměl bych hledat záminku, abych se jí dotknul. To mi připomnělo přemýšlení o reakci paní Copeové, ale odložil jsem to na později. Tam toho bylo až příliš mnoho na rozmyšlení.
Vedle auta jsem ji pustil a ona narazila do dveří. Budu muset být ještě opatrnější, zohledňovat jejich chabou rovnováhu ...
"Držák jeden!"
"Je otevřeno."
Nastoupil jsem a nastartoval. Nehybně stála, stále venku, i když déšť zesílil a věděl jsem, že nemá ráda zimu a vlhko. Voda její zmáčela husté vlasy, až byly skoro černé.
"Jsem zcela schopna dopravit se domů sama!"
Samozřejmě, že byla - já jsem nebyl schopen nechat ji jít.
Stáhnul jsem okno na její straně a naklonil se k ní. "Nastup Bello."
Oči se jí zúžily a já jsem uhádnul, že se rozhoduje, zda má nebo nemá utíkat.
"Prostě tě odtáhnu zpět," slíbil jsem, vychutnávajíc si mrzutost na její tváři, když si uvědomila, že bych to dokázal.
S bradou strnulé vystrčenou, otevřela dveře a vlezla dovnitř. Z vlasů jí kapalo a boty o sebe skřípaly.
"To vůbec není třeba," řekla chladně. Pomyslel jsem si, že pod tím hněvem vypadá zahanbeně.
Jen jsem přidal topení, aby jí bylo příjemně a ztlumit hudbu. Vyrazil jsem k východu, pozorujíce ji koutkem oka. Spodní ret jí tvrdohlavě vyčníval. Přijíždějíc k ní jsem na ni, zkoumat, co jsem při tom cítil ... znova jsem přemýšlet o tajemné reakci ...
Najednou se při pohledu na stereo, usmála a oči se jí rozšířily. "Clair de Lune?" Zeptala se.
Fanynka klasiky? "Znáš Debussyho?"
"Moc ne," řekla. "Moje máma hrává doma hodně klasiky - poznám jen své oblíbené."
"Také je to jedna z mých oblíbených." Civěl jsem na déšť a uvažoval o tom. Vlastně jsem s ní měl něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme rozdílný ve všem.
Nyní vypadala uvolněnější, koukala na déšť jako já, nevidomýma očima. Využil jsem jejího momentálního rozptýlení na experiment s dýcháním.
Opatrně jsem se nosem nadechl.
Síla.
Pevněji jsem sevřel volant. V dešti voněla ještě lépe. Nemyslel jsem si, že to je možné. Sprostě jsem si najednou představoval, jak by chutnala.
Pokusil jsem se polknout navzdory ohni v krku, abych myslel na něco jiného.
"Jaká je tvá máma?" Zeptal jsem se - rozptýlení.
Bella se usmála. "Vypadá jako já, ale je hezčí."
O tom jsem pochyboval.
"Já mám v sobě příliš mnoho z Charlieho," pokračovala. "Je mnohem společenštější a odvážnější než já."
Tak o tom jsem taky pochyboval.
"Je trochu excentrická a nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka. "Do hlasu se jí vkradla melancholie; čelo se jí svraštilo.
Znova, zněla spíše jako rodič než dítě.
Zastavil jsem před jejím domem a příliš pozdě jsem zvažoval, zda vlastně mám vědět kde bydlí. Ne, toto nebude podezřelé - v tak malém městě a když má otce veřejnou osobu ...
"Kolik ti je Bello?" Musela být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo byla zadržována ... to neznělo pravděpodobně.
"Sedmnáct," odpověděla.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Zasmála se.
"Co je?"
"Máma vždy říká, že jsem se narodila jako pětatřicetiletá a každým rokem se blížím střednímu věku." Opět se zasmála a pak vzdychla. "No, někdo musí být dospělý."
To mi věci vysvětlilo. Už jsem to chápal ... starost o matku vysvětlovala Bellinu zralost. Musela skoro vyrůst, stát se dozorce. Proto neměla ráda, když se starali o ni - měla pocit, že je to její práce.
"Ty také nevypadáš jako student střední školy," řekla, vytrhnujíc mě ze zasnění.
Spravil jsem grimasu. Všechno, čeho jsem si na ní všiml, si na oplátku všímala mnohem více. Změnil jsem téma.
"Tak, proč se tvá matka vdala za Phila?"
Před odpovědí minutu váhala. "Moje máma ... je velmi mladá na svůj věk. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Ať říká co chce, je do něj blázen. "Shovívavě protřepala hlavou.
"Ty to schvaluješ?" Zajímalo mě.
"Záleží na tom?" Zeptala se. "Chci, aby byla šťastná ... a ona chce jeho."
Ta nesobeckost její poznámky mě šokovaly, kdyby tak dobře nezapadala do toho, co jsem se naučil o její povaze.
"To je velmi velkorysé ... myslím."
"Co?"
"Myslíš, že by byla i ona k tobě stejně shovývavá? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala? "
Byla to směšná otázka a já jsem si při jejím položení nedokázal udržet nezaujatý hlas. Jak sprosté, i jen uvažovat o schválení někoho jako jsem já pro jejich dceru. Jak sprosté, i jen pomyslet na to, že by si Bella vybrala mě.
"My - myslím, že ano," koktejl reakcí nějakým způsobem na můj pohled. Strach ... nebo přitažlivost?
"Ale ona je konec konců rodič. To je trochu rozdíl, "dokončila.
Trpce jsem se usmál. "Takže nikoho příliš děsivého."
Zašklebila se na mne. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piersing na obličeji a obrovské tetování? "
"To je jedna definice, předpokládám." Pro mou mysl velmi neděsivá.
"Jaká je tvá definice?"
Vždy se ptala ty nesprávné otázky. Nebo možná právě ty správné. V každém případě, akorát ty, na které jsem nechtěl odpovědět.
"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Zeptal jsem se jí, snažíc se alespoň trochu usmát.
Přemýšlela o tom a pak mi vážným hlasem odpověděla. "Hmm ... myslím, že by si mohl, kdyby si chtěl."
I já jsem byl vážný. "Teď se mě bojíš?"
Odpověděla okamžitě, o tomto nerozmýšlela. "Ne."
Usmál jsem se ulehčen. Nemyslel jsem si, že říká úplnou pravdu, ale ani opravdu neklamala. Alespoň nebyla vystrašených až tak, aby chtěla odejít. Zajímalo by mě, jak by se cítila, kdybych jí řekl, že tady diskutuje s upírem. V duchu jsem se přikrčil, když jsem si představil její reakci.
"Tak, a teď mi řekneš něco i ty o své rodině? Určitě to je mnohem zajímavější příběh než ten můj. "
Určitě strašidelnější.
"Co chceš vědět?" Zeptal jsem se opatrně.
"Cullenovi tě adoptovali?"
"Ano."
Zaváhala a pak se tichým hlasem zeptala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
Tato nebyla tak těžká, ani jsem jí nemusel lhát. "Zemřeli před mnoha lety."
"To je mi líto," zamrmlala, zřetelně se obávala, že mě zranila.
Ona se obávala o mě.
"Vlastně si je skoro vůbec nepamatuji," ujistil jsem ji. "Carlisle a Esmé jsou mými rodiči už velmi dlouho."
"A ty je máš rád," vydedukovala.
Usmál jsem se. "Ano. Neumím si představit dva lepší lidi. "
"Máš velké štěstí."
"Vím." V tomto jednom směru, v otázce rodičů, bylo moje štěstí nepopiratelné.
"A tvůj bratr a sestra?"
Pokud bych ji zatěžovat detaily, musel bych jí lhát. Letmo jsem se podíval na hodiny, depresivní, že můj čas s ní vypršel.
"Můj bratr a sestra a také Jasper s Rosalie budou dost vytočení, když na mne budou muset čekat v dešti."
"Och, promiň, asi už musíš jít."
Nepohne se. Ani ona nechtěla, aby náš čas vypršel. Strašně, strašně se mi to líbilo.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpět dříve, než pan policejní náčelník Swan přijde domů, aby si mu nemusela mluvit o nehodě na biologii." Vzpomněl jsem na její rozpaky v mém náručí, pousmál jsem se.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají. "Název města vyslovila se zřetelným odporem.
Nad jejími slovy jsem se zasmál. Fakt žádné tajemství. "Užij si to na pláži." Pozzoroval jsem padající déšť, vědí, že nevydrží a mnohem silnější než obvykle jsem si přál, aby vydržel. "Krásné počasí na opalování." No, v sobotu bude. Bude se jí to líbit.
"Uvidíme se zítra?"
Obava v jejím hlase mě potěšila.
"Ne. S Emmettem si prodloužíme víkend. "Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem si udělal plány. Mohl jsem je zrušit ... ale teď nebylo nic důležitější než lov a moje rodina bude zaujatá mým chováním i bez toho, abych odhalil, jak posedlým se stávám.
"Co budete dělat?" Zeptala se a neznělo to, že by měla radost s mého odhalení.
Dobře.
"Jdeme na túru do divočiny v Goat Rocks, kousek jižně od Mount Rainer." Emmet se nemůže dočkat medvědí sezóny.
"Aha, no, tak si to užij," řekla jen částečně srdečně. Nedostatek jejího nadšení mě opět potěšil.
Když jsem na ni hleděl, začínal jsem se cítit téměř zoufale při pomyšlení na to, že bych jí - i když jen dočasně - měl dát sbohem. Byla prostě taková jemná a zranitelná. Zdálo se mi příliš riskantní, pustit ji z dohledu, když se jí mohlo cokoliv stát. A přesto, ty nejhorší věci, co se jí mohly přihodit, by mohly vyplynout z mé společnosti.
"Uděláš pro mě tento víkend něco?" Zeptal jsem se vážně.
Přikývla, oči rozšířené a zmatená mou horlivostí.
Udrž to jasné.
"Neuraz se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže ... zkus nespadnout do oceánu, nenechej se ničím přejet ani nic podobného, ano? "
Drze jsem se na ni usmál, doufá, že nevidí ten smutek v mých očích. Jak moc jsem si přál, aby nebyla o tolik méně v nebezpečí, když je daleko ode mne, bez ohledu na to, co se jí tam mohlo stát.
Utíkej, Bello, utíkej. Až příliš tě miluji, pro tvoje vlastní nebo moje dobro.
Moje starost ji urazila. Zírala na mne. "Uvidíme, co s tím dokážu udělat," odfrkla, vyskočila do deště a zabuchla za sebou dveře tak silně, jak věděla.
Úplně jako nahněvané kotě, které věří, že je tygr.
Sevřel jsem ruku kolem klíče, který jsem si právě vyndal z kapsy bundy, usmál jsem se a odjížděl jsem pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama