promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

7. kapitola - Melodie (část 1.)

22. ledna 2009 v 17:31 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
7. Melodie
Když jsem dorazil do školy, musel jsem ještě čekat. Poslední hodina ještě neskončila. To se mi hodilo, protože jsem musel o mnoha věcech popřemýšlet a potřeboval jsem být sám.
V autě zůstala její vůně. Okna jsem nechal zavřené, nechal jsem ji na mě útočit, snažil jsem se zvyknout na ten pocit, který mi schválně pálilo hrdlo.
Přitažlivost.
To byla ta sporná část na rozmyšlenou. Z tolika různých pohledů, tak mnoho různých významů a stupňů. Není to totéž, jako láska, ale je s ní neoddělitelně spjata.
Neměl jsem tušení, jestli Bellu přitahuju. (Bude její duševní ticho nějakým způsobem pokračovat a stále více mě ničit, dokud se nezblázním? Nebo nakonec přesáhnu nějakou hranici?)
Pokusil jsem se srovnat její fyzické reakce s reakcemi ostatních (tajemníčka a Jessiky Stanleyové), ale to srovnání bylo neprůkazné. Stejné znaky - změny srdečního tepu a dýchacího vzorce - mohly zcela jednoduše kromě zájmu znamenat i strach, šok nebo úzkost. Vypadalo nepravděpodobné, že by Bella mohla sdílet ten typ myšlenek, který většinou měla Jessika Stanleyová. Koneckonců Bella velmi dobře věděla, že se mnou něco není v pořádku, i kdyby zcela přesně nevěděla, co to je. Dotkla se mé ledové ruky a od toho chladu stáhla ruku pryč.
A přesto ... když jsem si vzpomněl na ty fantazie, které mi byly odporné, ale na Jessičiném místě jsem si představil Bellu ...
Dech se mi zrychlil a ten oheň mi drásal hrdlo.
Co kdyby si mě tak představovala Bella - s pažemi ovinuté kolem jejího křehkého těla? Cítil jsem, jak si ji pevně přitisknu k hrudi a dávám jí ruku pod bradu? Jak jí zčervenají líčka, jak
odhrnuju tu těžkou oponu jejích hnědých vlasů? Jak špičkami prstů obkresluji tvar jejích plných rtů? Jak sklání hlavu blíže k té její, kde bych na ústech cítil teplo jejího dechu? Stále se přibližuji ...
Ale pak jsem z toho snění vycouvat a věděl - jako jsem věděl, když si tyto věci představovala Jessika - co by se stalo, kdybych se k ní dostal tak blízko.
Přitažlivost byla nemožné dilema, protože k Belle jsem již byl přitahován až příliš, a to mnohem horším způsobem.
Chtěl jsem, aby i ona byla přitahována ke mně, jako žena k muži?
To byla blbá otázka. Správně to mělo být - měl bych chtít, abych Bellu tak přitahoval - a ta odpověď byla ne. Protože já jsem nebyl lidský muž a to k ní nebylo fér.
Každým kousíčkem svého bytí jsem toužil být úplně obyčejný muž, jen abych ji mohl držet v náručí bez toho, abych riskoval její život. Jen abych si mohl svobodně vymýšlet vlastní fantazie, fantazie, které by končily s její krví na mých rukou a zářící v mých očích.
Moje touha po ni byla neobhájitelná. Jaký druh vztahu jsem jí já jen mohl nabídnout, když jsem nemohl riskovat a dotýkat se jí?
Celé to bylo ještě zmatenější, protože v celém svém životě jsem se ještě nikdy necítil takto lidsky - pokud si vzpomínám, tak dokonce ani tehdy, když jsem byl člověk. Když jsem byl člověk, všechny moje myšlenky se točil kolem vojenské slávy. Většinu mého dospívání ještě stále zuřila Velká válka (1. světová) a měl jsem jen devět měsíců do osmnáctky, když vypukla ta chřipka... Z těchto lidských let jsem měl jen mlhavé dojmy, zamlžené vzpomínky, které s každým dalším desetiletím stále více bledli. Nejjasnější jsem si pamatoval mámu - cítil jsem nějakou prastarou bolest, když jsem si připomínal její tvář. Matně jsem si vybavil jak velmi nenáviděla tu budoucnost, ke které jsem já dychtivě uháněl, každý večer se při večeři modlila, aby ta "hrozná válka" už konečně skončila ... Neměl jsem žádnou jinou vzpomínku na nějaký typ touhy. Kromě lásky mé matky tam nebyla žádná jiná láska, kvůli které bych si přál zůstat ...
To pro mě bylo úplně nové. Nic podobného jsem nezažil, s ničím jsem to nemohl srovnat.
Moje láska k Belle byla čirá, ale teď byly ty vody zakalené. Strašně jsem chtěl, abych se jí dokázal dotknout. Cítila to stejně?
Na tom nezáleželo - snažil jsem se přesvědčit sám sebe.
Civěl jsem na své bílé ruce, nenávidíc jejich tvrdost, jejich chlad, jejich nadlidskou sílu ...
Vyskočil jsem, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.
Ha. Nachytat jsem tě. Zatím jednou, pomyslel si Emmet, když vklouzl na sedadlo. "Vsadím se, že si paní Goffová myslí, že na něčem fičíš, v poslední době si dost mimo. Kde jsi byl dnes? "
"Já ... dělal jsem dobré skutky."
Huh?
Zachichotal jsem se. "Přesněji - péče o nemocné."
To ho zmátlo ještě více, ale pak se nadechl a zachytil její vůni.
"Och. Zase ta dívka? "
Udělal jsem grimasu.
Toto začíná být divné.
"Řeknu ti o tom," zamumlal jsem.
Znovu se nadechnout. "Hmm, voní celkem pěkně, že?"
Ze rtů se mi vydralo zavrčení ještě dříve, než jsem jeho slova vůbec zaregistroval - automatická reakce.
"Klídek, kámo, jen kecám."
Dorazili ostatní. Rosalie ten pach zachytila okamžitě a zarazila se na mě, stále se přes ten svůj hněv nedostala. Zajímalo mě, co má za problém, ale slyšel jsem od ní jen nadávky.
Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Jako Emmet, i on si všiml Belliny žádanosti. Ne že by je oba ten pach lákal alespoň z tisíciny tak jako mě. Ale i tak jsem měl obavy, že se jim její krev zdála být sladká. Jasper měl špatnou sebekontrolu ...
Alice jen přiskočila k mé straně auta a nastavila ruku pro Bellin klíč od dodávky.
"Jen jsem se tam viděla," řekla - zmateně, přesně jak měla ve zvyku. "Budeš mi muset říct důvody."
"To ještě neznamená -"
"Vím. Vím. Počkám. Nebude to trvat dlouho. "
Vzdechl jsem si a dal jsem jí ten klíč.
Sledoval jsem ji až k Bellinu domu. Déšť padal jako milion malinký kladiv, tak nahlas, že možná Belliny lidské uši nedokázali slyšet ten rachot motoru jejího náklaďáčku. Sledoval jsem její okno, ale nevkoukla ven. Možná tam nebyla. Nebylo slyšet žádné myšlenky.
Zarmucovalo mě, že jsem neslyšel ani tolik, abych ji prověřil - ujistil se, že je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.
Alice si vlezla dozadu a okamžitě jsem se vydali domů. Silnice byly prázdné, takže to trvalo jen pár minut. Nahrnuli jsme se do domu a šli si každý po svém.
Emmet s Jasper byly akorát uprostřed komplikované šachové partie, využívají osm spojených šachovnic - rozložených podél zadní skleněné stěny - a jejich vlastní komplikovanou sadu pravidel. Nedovolily by mi, zahrát si; jen Alice pro mne byla soupeř.
Alice šla za roh, ke svému počítači - slyšel jsem, jak se její zapnuly monitory. Pracovala na módním projektu pro Rosaliinu skříň, ale ta se k ní dnes nepřidala, aby dohlížela na střih a barvu, zatímco Aliciny ruce obcházeli dotykové obrazovky (s Carlislem jsme ten systém museli trochu upravit, aby alespoň většina z nich odpověděla na tu správnou teplotu ). Rosalie se dnes místo toho mrzutě rozvalovala na pohovce a dívala na plochou obrazovku, bez přestávky přelétávala dvacet programů za sekundu. Slyšel jsem, jak se pokouší rozhodnout, zda má jít do garáže znovu vylaďoval to svoje BMW nebo ne.
Esmé byla nahoře, dumala nad novou sadou modré tkaniny.
Alice po chvíli vystrčila hlavu zpoza stěny a naznačovala Jasperovi ústy Emmetovy další tahy, - Emmet seděl na zemi a byl k ní otočený zády - a on si udržel uhlazený výraz, když vyhazovat Emmetova oblíbeného koně.
No a já, poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem se styděl, jsem si šel sednout za nádherný klavír, umístěný hned vedle vchodu.
Lehce jsem prsty proběhl po klávesách, analyzátory intonací. Naladěn byl stále perfektně.
Najednou, Esmé přerušila svou činnost a naklonila hlavu na stranu.
Začal jsem prvním řádkem té melodie, která mě napadla dnes v autě, potěšen, že to znělo ještě lépe, než jsem si představoval.
Edward znovu hraje, pomyslela si Esmé natěšeně a tvář se jí roztáhne do úsměvu. Vstala od svého stolu a potichoučku přiletěla navrch schodiště.
Přidal jsem harmonizující řádek a nechal hlavní melodii proplétat se s ním.
Esmé spokojeně zavzdychala, Zamířila na vrchní schod a opřela si hlavu o zábradlí. Nová píseň. Už je to tak dlouho. Jaká rozkošná melodie.
Nechal jsem tu melodii vést novým směrem, provázející ji basovým řádkem. Edward zase komponuje? pomyslela si Rosalie a prudkým odporem zaťala zuby.
V té chvíli jí myšlenky uklouzly a já jsem si mohl přečíst všechno to skryté pobouření. Viděl jsem, proč je ke mně taková chladná. Proč by vražda Isabelly Swanové vůbec netrápila její svědomí.
Pro Rosalii bylo vždy vše o marnivosti.
Hudba se nečekaně ukončila a dříve než jsem si mohl pomoci jsem se rozesmál - ostré vyštěknutí pobavení, které jsem rychle rukou přerušil.
Rosalie se otočila, aby se na mě zamračila, oči jí svítili smutnou zuřivostí.
I Emmet s Jasper se otočili a zírali na mě a já jsem slyšel Esmin zmatek. Bleskově byla dole a střídavě se dívala na mě a Rosalii.
"Nepřestávej, Edwarde," povzbudila mě po chvilce napětí.
Opět jsem začal hrát a otočil se k Rosalii zády a strašně se snažil kontrolovat ten úsměv, co se mi roztáhl na tváři. Postavila se a vypochodovala z místnosti, spíše naštvala než v rozpacích. Ale určitě dost zahanbená.
Pokud cokoliv řekneš, budu tě lovit jako psa.
Potlačil jsem další smích.
"Rose, co se děje?" Volal za ní Emmet. Rosalie se neotočila. Se zády dokonale rovnými pokračovala do garáže a zalezla pod svoje auto, jako by se tam mohla zahrabat.
"To mělo znamenat co?" Ptal se mě Emmet.
"Nemám potuchy," lhal jsem.
Emmet frustrovaně zavrčel.
"Hraj dál," naléhala Esmé. Ruce se mi zase zastavili.
Udělal jsem, jak chtěla a ona se postavila za mne a dala mi ruce na ramena.
Ta píseň byla podmanivá, ale neúplná. Hrál jsem se smutkem a nějak mi to nesedělo.
"Je okouzlující. Má název? "Zeptala se Esmé.
"Ještě ne."
"Je k ní nějaký příběh?" Zeptala se s úsměvem. Tohle jí dělalo velkou radost a já jsem se cítil vinen, že jsem svou hudbu tak dlouho přehlížet. Byl jsem sobecký.
"Je to ... ukolébavka, myslím." A v tu chvíli jsem měl ten můstek. Prostě mě vedl k dalšímu pohybu, přičemž na sebe bral svůj vlastní život.
"Ukolébavka," opakovala si pro sebe.
K této melodií byl i příběh a já jsem ho najednou uviděl, jeho útržky bez námahy zapadli na své místo. Ten příběh byl o spící dívce v její úzké posteli, husté tmavé vlasy divoce pokroucené jako mořské řasy rozložené na polštáři ...
Alice nechala Jaspera jeho vlastním plánem a přišla si ke mně sednout. Svým trylkujícím, vyzváněcím hlasem nastínila druhý hlas, dvě oktávy nad původní melodií.
"Líbí se mi to," zamumlal jsem. "A co takto?"
Přidal jsem jí řádek k té harmonii - ruce mi teď létány po klávesách, aby ty kousky poskládali dohromady - trochu je upravujíc, je vedla novým směrem ...
Chytila se a začala si ji prozpěvovat.
"Ano. Perfektní, "řekl jsem.
Esmé mi stlačila rameno.
Ale já jsem už viděl konec, jako Alicin hlas vedle té melodie vzrůstal a unášel ji do jiných sfér. Viděl jsem, jak
ta píseň musí končit, protože ta spící dívka byla perfektní taková, jaká byla a i ta nejmenší změna by byla špatná, smutná. No a píseň směřovala k tomuto poznání, nyní pomaleji a tišeji. I Alicin hlas se ztišil a stal se čistným, takový tón patřil pod ozývající se klenby svíčkami osvětlené katedrály.
Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu ke klávesám.
Esmé mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Takto to dopadne nejlépe. Ty si zasloužíš štěstí, synku. Osud ti ho dluží.
"Děkuji," řekl jsem, přejíc si, abych tomu mohl věřit.
Ne vždy k nám láska přichází na stříbrném podnose.
Krátce a smutně jsem se zasmál.
Ty máš pravděpodobně z celé planety ty nejlepší předpoklady pro to, aby si se dokázal potýkat s tak těžkým dilematem. Jsi z nás všech nejlepší a nejrozumnější.
Povzdechy jsem si. Toto si myslela o svém synovi každá matka.
Esmé byla stále nadšená, že se po tak dlouhé době konečně někdo dotknul mého srdce, nezáležalo jí na té potenciální tragédii. Myslela si, že budu navždy sám ...
I ona tě bude muset milovat, pomyslela si najednou, zaskočíc mě směrem svých myšlenek. Je to bystrá dívka. Usmála se. Ani si neumím představit někoho tak opožděného, aby si nevšiml, jaký si úlovek.
"Mami, Přestaň s tím, budu se červenat," podpichoval jsem. Její slova - i když nepravděpodobné - mě povzbudili.
Alice se zasmála a vybrala si pravou ruku ze "srdce a duše." Ušklíbl jsem se a hrál jsem jí druhou rukou. Pak jsem ji zahrál "hůlku."
Zachichotala se a pak si vzdychlat. "Chtěla bych, aby si mi řekl, proč si se Rose smál," řekla. "Ale vidím, že to neuděláš."
"Ani nápad."
Dala mi frčku do ucha.
"Alice, nebuď zvědavá," kárala ji Esmé. "Edward je gentleman."
"Ale já to chci vědět."
Jejímu kňučivému tónu jsem se zasmál. Pak jsem řekl "Pro tebe, Esmé," a začal jsem hrát její oblíbenou píseň - nepojmenovaný hold lásce mezi ní a Carlisleem, kterou jsem sledoval tolik let.
"Děkuji, zlato," opět mi stlačila rameno.
Na hru tohoto známého kousku jsem se nemusel soustředit. Místo toho jsem přemýšlet o Rosalii, která se ještě stále v garáži skrývala z ponížení.
Protože jsem právě sám na sobě objevil sílu žárlivosti, trošku jsem s ní soucítil. Byl to mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla tisíckrát malichernější než moje. Jaký obrat v zaběhnutém scénáři.
Přemýšlel jsem, jestli by byl Rosaliin charakter i život jiný, kdyby nebyla vždy tou nejkrásnější. Byla by šťastnější, kdyby krása nebyla vždy jejím hlavním poznávacím znamením? Méně egocentrická? Soucitnější? No pravděpodobně bylo také tak zbytečné o tom uvažovat - minulost byla dána a ona vždy byla tou nejkrásnější. Dokonce i jako člověk vždy žila pod reflektorem vlastního roztomilosti. Ne že by jí to vadilo. Naopak - obdiv milovala téměř nadevše. A to se ani po ztrátě smrtelnosti nezměnilo.
Tedy nebylo žádným překvapením - přičemž tuto potřebu jako fakt - že se urazila, když jsem hned od začátku neuctíval její krásu tak, jak to od všech mužů očekávala. Ne že by jakýmkoli způsobem chtěla - ani zdaleka. Ale přesto ji štvalo, že nechci já ji. Byla zvyklá být žádaná.
S Jasper a Carlisleem to bylo jiné - oni už byli zamilovaní. Já jsem byl úplně svobodný a tak jsem jí tvrdohlavě odolával.
Myslel jsem si, že ta její stará zášť už byla pohřbena. Že ji už dávno překonala.
Byla pohřbena ... až do toho dne, když jsem konečně našel někoho, koho krása mě ohromila způsobem, jakým se to jí nikdy nepodařilo.
Rosalie byla přesvědčena, že pokud jsem nepovažoval její krásu za hodnou uctívání, pak na celém světě nemohla existovat krása, která by na mě zapůsobila. Byla rozzuřená už od toho momentu, než jsem Belle zachránil život, hádajíc - se svou perfektní ženskou intuicí - ten zájem, který jsem si ještě ani sám neuvědomoval.
Rosalie byla na smrt uražená, že jsem si o nějaké bezvýznamné dívce myslel, že je lákavější než ona.
Znovu jsem potlačoval nutkání smát se.
I tak mě nějak zvláštně otravoval způsob, jakým viděla Bellu. Rosalie ji vlastně považovala za prostou. Jak tomu mohla věřit? Bylo to pro mě nepochopitelné. Bezpochyby výplod žárlivosti.
"Oh," řekla náhle Alice. "Jasper, hádej co?"
Uviděl jsem, co právě viděla a ruce mi na klávesách zamrzli.
"Co?" Ptal se Jasper.
"Peter a Charlotte přijdou na příští týden na návštěvu! Budou zde v sousedství, no není to milé? "
"Co se děje, Edwarde?" Zeptala se mě Esmé, cítící to napětí v mých ramenech.
"Peter a Charlotte přijdou do Forks?" Zasyčel jsem na Alice.
Převrátila oči. "Edwarde, uklidni se. Nebude to jejich první návštěva. "
Zuby mi o sebe cvakli. Byla to jejich první návštěva, kdy přišla Bella se svou sladkou krví, která nelákala pouze mne.
Alice si při mém výrazu odfrkla. "Víš, že tu nikdy neloví."
Ale Jasperův takříkajíc bratr a ta malá upírka, kterou miluje, nebyly jako my; lovili tradičním způsobem. V blízkosti Belly se jim nedalo důvěřovat.
"Kdy?" Žádal jsem.
Nešťastně našpulila rty, ale řekla mi, co jsem potřeboval vědět. V pondělí ráno. Nikdo Belle neublíží.
"Ne," souhlasil jsem a odvrátil jsem se od ní. "Jsi připraven, Emmete?"
"Myslel jsem, že odcházíme až ráno."
"Vrátíme se v neděli o půlnoci. To už je na tobě, kdy chceš odejít. "
"OK. Dobře. Nech mě alespoň rozloučit se s Rose. "
"Jasně." S tou náladou, v jaké nyní Rosalie byla to bude krátké rozloučení.
Vážně si zblbl, Edwarde, pomyslel si, když kráčel k zadním dveřím.
"Myslím, že ano."
"Zahraj mi tu novou píseň ještě jednou," požádala Esmé.
"Pokud chceš," souhlasil jsem, i když jsem trochu váhal dovést tu melodii k jejímu nezbytnému konci - tomu konci, který mi způsoboval neznámou bolest. Chvíli jsem přemýšlet a pak jsem si z kapsy vyndal ti víčko a položil jsem ho na prázdný stojan na noty. To trochu pomohlo - moje malá vzpomínka na její ano.
Pro sebe jsem si přikývnout a začal jsem hrát.
Esmé a Alice si vyměnili letmý pohled, ale ani jedna se nic nezeptala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama