promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

7. kapitola - Melodie (část 2.)

22. ledna 2009 v 17:31 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
"Ještě ti nikdo neřekl, že s jídlem se nehraje?" Zavolal jsem na Emmetta.
"Och, čau Edwarde!" Zavolal zpět - vykoukl a mával mi. Medvěd využil výhodu Emmetova rozptýlení a hrábl mu tlapou po hrudi. Ty ostré drápy mu roztrhali košili a zaskřípali o jeho kůži.
Medvěd pronikvě zavrčel.
Au doprdele tu košili mi dala Rose!
Emmet na to rozzuřené zvíře také zavrčel.
Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší z balvanů. To chvíli potrvá.
Ale Emmet již téměř skončil. Nechal toho medvěda pokusit se odtrhnout mu hlavu další ranou, smějící se, když se ten úder ohromnou silou obrátil proti němu. Medvěd zavrčel a Emmet přes smích také. Poté se vrhl na to zvíře, které stálo na zadních a bylo od něho o hlavu vyšší a jejich zauzlená těla padla na zem, strhávajíc s sebou i staré jedle. Medvědí vrčení přerušilo kloktání.
Emmet o pár minut příběhem k místu, kde jsem na něj čekal. Jeho košile byla zničena - potrhaná a krvavá, lepkavá od šťávy zachycené v srsti. Jeho tmavé vlnité vlasy na tom nebyly o moc lépe. Na tváři měl veliký úsměv.
"Ten byl silný. Téměř jsem to cítil, když po mně drapal. "
"Ty si takové děcko, Emmete."
Přeměřil si moje uhlazené, zcela čisté, bezchybné oblečení. "Neměl si náhodou stopovat pumu?"
"Samozřejmě, že ano. Jednoduše nejsem tak primitivní. "
Emmet se zasmál tím svým dunivým smíchem. "Chtěl bych, aby byly silnější. Byla by větší sranda. "
"Nikdo neřekl, že máš se svým jídlem bojovat."
"Jasné, ale s kým jiným si zabojujeme? Ty a Alice podvádíte, Rose si nikdy nechce zkazit účes a Esmé zuří, když se do toho s Jasperem vážně vložíme. "
"Ten život je ale těžký, co?"
Emmet se na mě ušklíbl, trochu přenesl váhu tak, že jsem najednou byl připraven na boj.
"No tak, Edwarde. Prostě to na minutu vypni a bojuj spravedlivě. "
"Nevypíná se to," připomněl jsem mu.
"Zajímalo by mě, co to dívka dělá, aby tě nepustila dovnitř," uvažoval Emmet. "Možná by mi mohla dát nějaké malé tipy."
Moje pobavení zmizelo. "Drž se od ní dál," Zavrč jsem přes zuby.
"Netykavka, netykavá."
Vzdechl jsem si. Emmet si sedl na skálu vedle mě.
"Sorry. Vím, že si procházíš nepříjemnou šlamastikou. Vážně se snažím nebýt až takový necitlivý blb, ale je to pro mě nějakým způsobem přirozené ... "
Čekal, dokud se jeho vtipu zasměju a pak udělal grimasu.
Stále tak vážný. Co tě žere tentokrát?
"Myšlení na ni. No, vlastně znepokojuju se. "
"Co by tě mělo znepokojovat? Ty si tady, "nahlas se rozesmál.
Znovu jsem ignoroval jeho vtipkování, ale odpověděl jsem mu na otázku. "Pomyslel si někdy na to, jak jsou všichni křehcí? Kolik zlých věcí se takovému smrtelníkům může přihodit? "
"Ani ne. Ale myslím, že chápu, co tím myslíš. Ze začátku jsem pro medvěda nebyl bůhvíjaký soupeř, no ne? "
"Medvědi," zamumlal jsem, přidávajíc na tu hromadu další strach. "To by bylo zase to její štěstí, že? Ztracený medvěd v městečku. Samozřejmě, že by šel rovnou po Belle. "
Emmet se zachichotal. "Uvědomuješ si, že mluvíš jako blázen?"
"Proste si na chvilku představ, že Rosalie by byla člověk, Emmete. A mohla by narazit na medvěda ... nebo by ji srazilo auto ... nebo zmrzačilo ... spadla by dolů ze schodů ... nebo by se cítila špatně - ochořela by! "Ty slova ze mne prudce vypadli. Byla to úleva vyslovit je - nahlodávali mi mysl celý víkend. "Oheň, zemětřesení, tornáda! Ugh! Kdy si naposledy viděl zprávy? Viděl si všechny ty věci, které se jim stávají? Krádeže a vraždy ... "Zuby se mi zaťali a náhle jsem byl tak naštvaný myšlenkou, že by jí ublížil nějaký člověk, že jsem nemohl dýchat.
"Hou, hou! Brzdi, kámo. Žije ve Forks, nezapomněl si? Tady jen prší. "Pokrčil rameny.
"Myslím, že má nějakou skutečnou smůlu, Emmete, vážně. Podívej se na ten zjevný důkaz. Ze všech míst, kam mohla jít skončila právě ve městě, kde značnou část populace tvoří upíři."
"Hej, ale my jsme vegetariáni. Tak není to spíše štěstí než smůla? "
"S její vůní? Stoprocentní smůla. No a ještě hůře, s její vůní pro . Zíral jsem si na ruce, opět jsem se nenáviděl.
"Až na to, že ty máš mnohem lepší sebekontrolu jako kdokoli z nás, kromě Carlislea. Znovu štěstí. "
"Ta dodávka?"
"To byla jen nehoda."
"Musel si vidět, jak to po ni jde, Eme, zas a znova. Přísahám, že to bylo, jako by v sobě měla nějaký magnet. "
"Ale byl si tam ty. To bylo štěstí. "
"Fakt? Není to ta nejhorší smůla, jakou kdy nějaký člověk mohl mít - že se do něj zamiloval upír? "
Emmet to chvíli v tichosti zvažoval. V hlavě si zobrazil tu dívku a ten obrázek považoval za neatraktivní. Upřímně, fakt nechápu tu přitažlivost.
"No, mě zase fakt neláká Rosalie," řekl jsem hrubě. Upřímně, vypadá nehodnotně jako kterákoli jiná pěkná tvář. "
Emmet se zachechtal. "Nepředpokládám, že mi řekneš ..."
"Nevím, co má za problém, Emmete," zklamal jsem s náhlým, širokým úsměvem.
Viděl jsem jeho záměr přitlačit na mne. Snažil se mě sundat z té skály a vyvolalo to hlasitý pukajúci zvuk, když se mezi námi v kameni vytvořila prasklina.
"Podvodník," zamumlal.
Čekal jsem, že to zkusí ještě jednou, ale jeho myšlenky se stočily novým směrem. Znovu si zobrazoval Bellinu tvář, ale představoval si ji bledší, s očima zářivě červenýma ...
"Ne," řekl jsem přiškrceným hlasem.
"Řeší to tvoje starosti s její smrtelností, ne? A pak by si ji ani nechtěl zabít. Není to tak nejlepší? "
"Pro mě? Nebo pro ni? "
"Pro tebe," odpověděl prosto. Jeho tón přidával samozřejmě.
Smutně jsem se zasmál. "Špatná odpověď."
"Mne by to až tak nevadilo," připomněl mi.
"Rosalii ano."
Povzdechl si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, kdyby to znamenalo, že by mohla být opět člověkem. Dokonce i Emmett.
"Hej, Rose ano," přitakal potichu.
"Nemůžu ... neměl bych ... nezničím Bellin život. Cítil by si to stejně, kdyby šlo o Rosalii? "
Emmet o tom chvíli přemýšlet. Ty ji fakt ... miluješ?
"Ani nedokážu popsat jak, Emmete. I když nečekaně, toto děvče je pro mě celý svět. Nevidím smysl zbytku světa, když tam není ona. "
Ale neproměníš ji? Nebude tu věčně, Edwarde.
"Já to vím," vydechl jsem.
No a jak si již poukázal, je trochu rozbitná.
"Věř mi - to vím také."
Emmet nebyl taktní člověk, choulostivé rozhovory nebyly jeho silná stránka. Nyní bojoval sám se sebou, strašně se snaží nebýt útočný.
Můžeš se jí alespoň dotknout? Myslím, pokud ji líbáš ... nechceš se jí, no, dotýkat ...?
Emmet a Rosalie sdílely intenzivní fyzickou lásku. Bylo pro něho těžko pochopitelné, jak by někdo vlastně mohl milovat i bez této stránky.
Povzdechy jsem si. "Ani o tom nemůžu uvažovat, Emmete."
Wow. Jaké jsou tedy tvé přání?
"Nevím," zašeptal jsem. "Pokouším se přijít na způsob jak ji ... opustit. Prostě nedokážu vymyslet, jak si mám od ní udržet odstup ... "
S hlubokým uspokojením jsem si najednou uvědomil, že bylo správné, abych zůstal - aspoň teď, když přijdou Peter a Charlotte. Zatím je pro ni bezpečnější, když jsem tu, jako kdybych tady nebyl. Na chvíli jsem mohl být jejím nevhodným ochráncem.
Ta myšlenka mě znepokojila; toužil jsem se vrátit, abych si tu roli mohl plnit co nejdéle.
Emmet si všiml té změnu v mém výrazu. O čem Přemýšlíš?
"Právě teď," pověděl jsem trochu ostýchavě, "umírám touhou utíkat zpět do Forks a dohlížet na ni. Nevím, zda to do té neděle vydržím. "
"Uh-uh! Nepůjdeš domů dřív. Ať se Rosalie trochu zchladí. Prosím! Kvůli mně. "
"Vynasnažím se," řekl jsem pochybovačně.
Emmet poklepal po mobile v mém kapse. "Alice by zavolala, kdyby byly nějaké důvody, kvůli kterým by jsem se měli obávat. Když jde o tu dívku, je stejně divná jako ty. "
Při tom jsem udělal grimasu. "Dobře. Ale ne déle než do neděle. "
"I tak nemá smysl pospíchat zpět - bude slunečno. Alice řekla, že se ulijeme až do středy. "
Přísně jsem zavrtěl hlavou.
"Peter a Charlotte se umí chovat."
"To mě vážně nezajímá, Emmete. S Bellinýn štěstím se půjde potulovat do lesa akorát v ten nesprávný čas a - "zasekl jsem se. "Peter není známý svou sebekontrolu. Vracím se v neděli. "
Emmet si vzdychat. Úplný blázen.

Bella klidně spala, když jsem k ní v pondělí brzy ráno vylezl. Tentokrát jsem pamatoval na olej a okno my z cesty uhnulo potichu.
Z jejích vlasů, které byly na polštáři hladce rozloženy, jsem usoudil, že měla méně neklidnou noc, jako když jsem tady byl naposledy. Ruce měla složené pod tváří jako malé dítě a ústa mírně pootevřené. Slyšel jsem, jak přes rty pomalu dýchá.
Byla úžasná úleva, být zde, moct ji znovu vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl opravdu v pohodě, pokud to tak nebylo. Nic nebylo správné, když jsem byl od ní pryč.
No i tak nebylo ani zcela správně, když jsem s ní byl. Povzdechl jsem si a nechal ten oheň žízně dráždit mi hrdlo. Byl jsem od ní pryč příliš dlouho. Čas strávený bez bolesti a pokušení ho teď ještě zesilovat. Bylo dost špatné, že jsem se bál kleknout si vedle její postele tak, abych si mohl přečíst názvy jejích knih. Chtěl jsem znát příběhy v její hlavě, ale ještě více jsem se bál své žízně, bál jsem se, že kdybych si dovolil být příliš blízko, chtěl bych být ještě blíž ...
Její rty vypadaly velmi hebké a teplé. Dokázal jsem si představit, jak se jejich špičkou prstu dotýkám. Jen jemně ...
To byl přesně ten typ chyby, které jsem se musel vyvarovat.
Moje oči neustále běhali po její tváři, zkoumali její změny. Smrtelníci se měnily stále - byl jsem smutný při myšlence, že mi cokoliv ujde ...
Pomyslel jsem si, že vypadá ... unaveně. Jakoby toho tento víkend mnoho nenaspala. Vyšla si ven?
Potichu a trpce jsem se zasmál nad tím, jak velmi mě to trápilo. No a co když ano? Nepatřila mi. Nebyla moje.
Ne, nebyla moje - a zase jsem byl smutný.
Jedna její ruka se strhla a já jsem si na spodku její dlaně všiml povrchového, ne zcela zahojeného škrábance. Byla zraněná? Přesto, že to zjevně nebylo vážné zranění, mě to rozrušilo. Když jsem posuzoval jeho umístění, rozhodl jsem, že musela zakopnout. Po zvážení všech okolností to znělo jako rozumné vysvětlení.
Bylo utěšujíce, že už nebudu muset navždy duma i nad takovými malými záhadami. Teď jsme byli přátelé - nebo jsme se o to alespoň pokusili. Mohl jsem se jí zeptat, co dělala o víkendu - na tu pláž a jakoukoli noční aktivitu, která způsobila, že vypadá tak unaveně. Mohl jsem se zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se trošku zasmát, kdyby potvrdila moji teorii.
Jemně jsem se usmál, když jsem přemýšlet, zda spadla do toho oceánu nebo ne. Zajímalo mě, zda se na tom výletě cítila příjemně. Zajímalo mě, jestli na mě vůbec myslela. Zda jsem jí chyběl alespoň kousíček z toho množství, jak ona chyběla mně.
Snažil jsem se, představit si ji na prosluněné pláži. I když ten obrázek byl neúplný, protože já sám jsem na té pláži nikdy nebyl. Poznal jsem ji jen z obrázků ...
Pocítil jsem mírný neklid, když jsem si pomyslel na důvod, proč jsem ani jednou nebyl na té pěkné pláži, která byla umístěna jen pár minut běhu od mého domova. Bella strávila den v La Push - místo, kde jsem měl podle smlouvy zákaz vstupu. Místo, kde si pár starých mužů stále pamatovalo příběhy o Cullenových - pamatovali a všřilo jim. Místo, kde poznali naše tajemství ...
Potřepal jsem hlavou. Neměl jsem se čeho obávat. I Quileuťané byly tou smlouvou vázáni. I kdyby Bella narazila na jednoho s těch starších, nemohli by nic prozradit. A proč by se do toho vlastně měla pouštět? Proč by Bella projevila svou zvědavost právě tam? Ne - Quileuťané byly pravděpodobně jedinou věcí, která mě nemusela trápit.
Když začalo vycházet slunce, byl jsem na něj naštvaný. Připomnělo mi, že pár následujících dnů svou zvědavost nebudu moci uspokojit. Proč si vybralo, že bude svítit zrovna teď?
S Povzdechy jsem uprchl jejím oknem dříve, než bylo dost světla na to, aby mě kdokoliv viděl. Chtěl jsem zůstat v hustém lese u jejího domu a pozorovat ji, jak jde do školy, ale když jsem se dostal mezi stromy, překvapila mě stopa její vůně, která přetrvávala na lesní cestě.
Rychle jsem tu vůni sledoval, zvědavý, stále ustaraný, když mě vedla hlouběji a hlouběji do tmy. Co Bella dělala tady?
Ta cesta náhle skončila, uprostřed ničeho zvláštního. Odebrala jen pár kroků mimo chodníku - do vějíře, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tam seděla ...
Posadil jsem se tam, kam ona a Rozhlédl jsem se. Vše co mohla vidět bylo kapradiny a les. Pravděpodobně pršelo - její vůně se vyplavovala, nikdy se úplně do toho stromu nevsákla.
Proč by Bella přišla sem, aby tu sama seděla - a bezpochyby byla sama - uprostřed vlhkého, temného lesa?
Nedávalo to smysl a, na rozdíl od jiných důvodů zvědavosti, jsem to asi těžko mohl vytáhnout v běžném rozhovoru.
Takže, Bello, sledoval jsem tvou vůni po lese po tom, co jsem odešel z tvé pokoje, kde jsem se díval jako spíš ... Ano, to by určitě lady zlomilo.
Nikdy se nedozví co tady dělala, o čem tu přemýšlela a z té frustrace jsem zatnul zuby. Ještě horší bylo to, že toto místo bylo příliš daleko, než v tom scénáři, který jsem nastínil Emmettovi - Bella potulujíc se sama v lese, kde by její vůně přivolala každého, kdo měl smysly na zachycení ...
Zavrčel jsem. Nejenže měla smůlu, ona si o to koledovala.
No, zatím má ochránce. Budu na ni dávat pozor, chránit ji před ublížením, dokud si to budu moci sám před sebou ospravedlnit.
Najednou jsem se nachytal při tom, jak si přeji, aby Peter a Charlotte prodloužili svou návštěvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama