promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

9. kapitola - Port Angels (část 1.)

22. ledna 2009 v 17:34 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
9. Port Angeles

Když jsem dorazil do Port Angeles, stále bylo příliš slunečno, abych vešel do města; slunce bylo stále příliš vysoko, a i když jsem měl černé okna, nebyl důvod zbytečně riskovat. Ještě více zbytečně riskovat, měl bych říct.
Byl jsem si jistý, že Jessičiny myšlenky najdu i zdaleka - byly hlasitější než Angeliny, ale jakmile najdu ty první, budu slyšet i ty druhé. Později, když se prodlouží stíny, se mohu přiblížit. Zatím jsem zašel na zarostlou cestu rovně za městem, která vypadala méně používaná.
Věděl jsem, kde přibližně hledat - v Port Angeles bylo skutečně jen jedno místo na nákup šatů. Netrvalo mi dlouho, než jsem objevil Jessiku, která se motala před trojitým zrcadlem, a v periferním vidění jsem spatřil Bellu - hodnotila jí ty černé šaty, co měla na sobě.
Bella vypadá stále naštvaná. Ha ha. Angela měla pravdu - určitě kvůli Tylerovi. I tak nechápu, co je na tom tak pobuřujícího. Alespoň má na tu slavnost někoho v záloze. Co když se Mike na tom plese nebude bavit a už mě nepozve? Co když na tu slavnost pozve Bellu? Pozvala by na ples Mika, pokud bych nic neřekla? Myslí si, že je ona hezčí než já? Myslí si ona, že je hezčí než já?
"Myslím, že ty modré se mi líbí víc. Zvýrazní ti oči. "
Jessika se na Bellu s falešnou vřelostí usmála a podezřívavě si ji přeměřovala.
Vážně si to myslí? Nebo chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?
No a z poslechu Jessiky jsem už byl unavený. Hledal jsem někde nablízku Angelu, jenže ona se akorát převlékala a tak jsem jí z hlavy rychle vyskočil, ať má soukromí.
Dobře, v obchodním domě nebylo mnoho problémů, do kterých by se Bella mohla dostat. Nechám je nakupovat a doženu je, až skončí. Nebude trvat dlouho, než bude tma - začínali se vracet mraky, přivál je vítr ze západu. Přes husté stromy jsem zachytil jen jejich záblesky, ale viděl jsem, že pomalu zapadá slunce. Vítal jsem je, mnohem toužebněji než kdykoliv předtím jsem je žádal o stíny. Zítra budu moct ve škole opět sedět vedle Belly, znovu na obědě získat její pozornost. Mohu se jí zeptat na všechny ty otázky, které jsem si našetřil ...
Takže, ještě stále zuřila nad Tylerovou domýšlivostí. Viděl jsem mu to v hlavě - že to myslel doslova, když hovořil o slavnosti, vyslovil svůj požadavek. Připomněl jsem si její výraz z toho odpoledne - pobouřený nedůvěrou - a zasmál jsem se. Byl jsem zvědavý, co mu na to řekne. Nechtěl jsem zmeškat její reakci.
Zatímco jsem čekal na prodloužení stínů, čas mi plynul pomalu. Pravidelně jsem kontroloval Jessiku; její vnitřní hlas bylo nejsnadnější najít, ale nerad jsem tam zůstal dlouho. Uviděl jsem místo, kde se plánovaly najíst. V době večeře už bude tma ... možná si náhodou vyberu stejnou restauraci. Dotknul jsem se mobilu v kapse, uvažoval jsem, že pozvu Alici na večeři ... Byla by ve vytržení, ale určitě by chtěla mluvit s Bellou. Nebyl jsem si jistý, zda chci, aby se Bella ještě více zapletl do mého světa. Nebyl jeden upír dost velký problém?
Zase jsem zkontroloval Jessiku. Přemýšlela o svých špercích a ptala se Angely na názor.
"Asi bych měla ten náhrdelník vrátit. Doma mám jeden, který by k tomu šel a už jsem utratila víc, než jsem měla ... "Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?
"Můžeme jít zpátky do toho obchodu. Myslíš, že nás Bella přece jen nebude hledat? "

To bylo co? Bella nebyla s nimi? Hleděl jsem nejprve přes Jessičiny oči, pak i přes Angeliny. Byly na chodníku před řadou obchodů, právě se obraceli opačným směrem. Bella nebyla nikde na dohled.
Och, koho trápí Bella? Pomyslela si Jessika netrpělivě předtím, než odpověděla na Angelinu otázku. "Bella je v pohodě. Dostaneme se do restaurace dost brzy, i když se do toho obchodu vrátíme. I tak si myslím, že chtěla být sama. "Dostal jsem krátký záblesk knihkupectví, kam podle Jessiky Bella šla.
"Tak sebou švihneme," řekla Angela. Doufám, že Bella si nemyslí, že jsme ji vyšachovali. Byla ke mně v tom autě taková milá ... Je to vážně něžný člověk. Ale celý den vypadala trochu sklíčená. Zajímalo by mě, jestli kvůli Edwardu Cullenovi. Vsadím se, že proto se ptala na jeho rodinu ...
Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno mi ušlo? Bella byla pryč, sama se někde potulovala a předtím se na mě ptala? Angela nyní věnovala pozornost Jessice - ta blábolila o tom idiotovi Mikovi - a už jsem se od ní nic nedozvěděl.
Zvažoval jsem stíny. Slunce bude brzy za oblaky. Pokud zůstanu na západní straně cesty, kde by budovy stínili před oslabující světlem ...
Začínal jsem být úzkostlivý, když jsem řídil přes řídký provoz do středu města. To jsem nepředpokládal - že se Bella někam vydá sama - a neměl jsem potuchy, jak ji mám najít. Měl jsem to zvážit.
Port Angeles jsem znal dobře; šel jsem rovnou ke knihkupectví v Jessičiné hlavě - doufal jsem, že moje hledání bude krátké, ale zároveň jsem pochyboval, že to bude tak snadné. Kdy mi Bella něco usnadnila?
Ten malý obchod byl jistě prázdný, kromě anarchisticky oblečené ženy za pultem. To nevypadalo jako místo, které by Bellu zajímalo - příliš ulítlý pro praktickou osobu. Uvažoval jsem, zda se vůbec obtěžovala vejít dovnitř.
Byla tam skvrna stínu, kde jsem mohl zaparkovat ... Vytvořila se tmavá cesta rovnou ke vchodu do obchodu. Vážně bych neměl. Jen tak se potulovat po slunci nebylo bezpečné. Co kdyby auto, projíždějící kolem, odrazilo do toho stínu sluneční paprsky právě v té nesprávné chvíli?
Ale nevěděl jsem, jak jinak pátrat po Belle!
Zaparkoval jsem, vystoupil a držel jsem se v tom nejnižším stínu. Rychle jsem kráčel do obchodu, zachytávajíc ve vzduchu slabou stopu Bellina pachu. Byla tady, na chodníku, ale v obchodě nebyl ani náznak její vůně.
"Vítejte! Jak vám mohu - "začala mluvit prodavačka, ale já už jsem byl venku.
Sledoval jsem Bellin pach tak daleko, jak mi to umožňoval stín a zastavil jsem se na hranici slunečního světla.
Jak bezmocně jsem se cítil - oplocený hranicí mezi tmou a světlem, která se táhla na chodníku přede mnou. Takový omezený.
Mohl jsem jen hádat, že šla dál a směřovala na jih. Tím směrem tam toho nebylo moc. Ztratila se? No, ta možnost se mi nezdála být zcela mimo.
Vrátil jsem se k autu a pomalu jsem projížděl ulicemi, hledal jsem ji. Vjel jsem do pár dalších stínů, ale její pach jsem zachytil jen jednou a jeho směr mě zmátl. Kam se snažila jít?
Párkrát jsem projel od knihkupectví až k restauraci, doufal jsem, že už je na cestě. Jessika a Angela tam už byly - rozhodovali se, zda si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessika okamžitě naléhala, aby si objednali.
Začal jsem proletovat mysli cizinců, hleděl jsem jejich očima. Stoprocentně ji někdo někde musel vidět.
Čím déle zůstávala ztracená, tím více jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak obtížné může být najít ji tehdy - jako teď - kdybych ji měl z dohledu a byla by mimo svých běžných cestiček. Nelíbilo se mi to.
Mraky se na obzoru hromadí a za pár minut ji už budu moci svobodně stopovat pěšky. Pak mi to už nepotrvá dlouho. To jen to slunce mě teď dělalo takovým bezmocným. Už jen pár dalších minut a budu opět ve výhodě - lidský svět bude tím bezmocným.
Další a další mysl. Tak mnoho banálních myšlenek.
... myslím, že to dítě má další zánět ucha ...
Bylo to šest-čtyři-něco nebo šest-něco-čtyři ...?
Zase jdu pozdě. Měla bych mu to říct ...
Tady je! Aha!

Tam byla alespoň její tvář. Konečně si ji někdo všiml!
Úleva trvala jen zlomek vteřiny a pak jsem si podrobněji přečetl myšlenky toho muže, který se ve stínu očima pásl na její tváři.
Jeho mysl mi byla cizí a přesto ne zcela neznámá. Kdysi jsem lovil přesně takové mysli.
"NE!" Zařval jsem a salva vrčení mi vybuchovala z hrdla. Noha mi přišlápla plyn k podlaze, ale kam jsem jel?
Viděl jsem obecnou polohu jeho myšlenek, ale ta vědomost nebyla dost specifická. Něco, muselo tam být cokoli - název ulice, výklad, něco v jeho okolí, co by odhalilo jeho polohu. Ale Bella byla hluboko ve stínu a jeho oči byly soustředěny pouze na vystrašení výraz - vychutnával si ten strach v něm.
Její tvář v jeho mysli bude překrývat se vzpomínkami na jiné tváře. Bella nebyla jeho první oběť.
Ten zvuk mého vrčení třásl konstrukcí auta, ale nenechal jsem se rušit.
Na stěně za ní nebyla žádná okna. Někde na místě určeném pro průmysl, daleko od populárnější nákupní části. Moje auto s kvílením zabočilo za roh, proklouzlo vedle dalšího vozidla a doufal jsem, že jedu tím správným směrem. Když ten druhý řidič zatroubil, ten zvuk už byl daleko za mnou.
"Podívej, jak se třese!" Zachechtal se ten chlap v očekávání. Strach ho přitahoval - tuto část si užíval.
"Nepřibližujte se ke mně." Její hlas byl tichý a pevný, ne křik.
"Nebuď taková, kočičko."
Pozoroval ji, jak couvla před sprostým smíchem, který se ozval z jiného směru. Ten hluk ho naštval - Sklapni, Jeffe!, pomyslel si, ale vychutnával si, jak se přikrčila. Vzrušilo ho to. Začal si představovat její prosby, jakým způsobem by prosila ...
Neuvědomil jsem si - dokud jsem neslyšel ten hlasitý smích - že s ním byly i další. Odepsal jsem ho, zoufale jsem se snažil najít něco, co bych mohl využít. Udělal první krok směrem k ní, mnul si ruce.
Mysli kolem něj nebyly taková žumpa jako ta jeho. Všichni byli trochu opilý, ani jeden z nich si neuvědomoval, jak daleko s tím hodlá ten chlap, jehož nazývali Lonnie, zajít. Slepě se podřídili jeho vedení. Slíbil jim trochu zábavy ...
Jeden z nich se rozhlédne po ulici, byl nervózní - nechtěl být přichycen při tom, jak obtěžuje tu dívku - a poskytl mi, co jsem potřeboval. Poznal jsem tu křižovatku, na kterou pohlížel.
Přeletěl jsem červenou a těsně jsem proklouzl mezi dvěma auty v nočním provozu. Ostatní za mnou řvali a troubili.
V kapse mi vibroval mobil. Ignoroval jsem ho.
Lonnie se k ní pomalu přibližoval, prodlužoval to horlivé očekávání - tu chvíli strachu, která ho vzrušovala. Čekal na její výkřik a plánoval si ho vychutnat.
Ale Bella vystrčila bradu a připravila se. Byl překvapen - očekával, že se pokusí utéct. Překvapen a trochu zklamán. Rád svou kořist honil - pro ten adrenalin z lovu.
Tahle je odvážná. Tuším, že je to ještě lepší ... je v ní více bojovnosti.
Byl jsem odtamtud jen jeden blok. Ten netvor už mohl slyšet řev mého motoru, ale nevěnoval mu pozornost, příliš dychtil po své oběti.
Uvidíme, jak se mu bude líbit, když on bude tou obětí. Uvidíme, co si pomyslí o mém loveckém stylu.
V druhé části mé hlavy, jsem už třídil paletu mučení, které jsem si vymyslel v dávných časech a hledal jsem to nejbolestnější. Za to bude trpět. Bude se svíjet v mukách. Ti ostatní zemřou jen proto, že tam byly, ale ta obluda jménem Lonnie bude o smrt prosit ještě dlouho předtím, než ho jí obdaruji.
Byl na cestě - přicházel k ní.
Ostře jsem se stočil kolem rohu, moje přední světla proběhly po scéně a přimrazili ty ostatních na místě. Mohl jsem přejet vůdce, který uskočil z cesty, ale to pro něj byla příliš jednoduchá smrt.
Nechal jsem auto projet - přehuplo se tak, že jsem se vracel přesně stejnou cestou a spolujezdcovy dveře byly blíže k Belle. Trhnutím jsem je otevřel a ona už utekla k autu.
"Nastup," Zavrčel jsem.
Co to má do prdele znamenat?
Věděl jsem, že je to blbý nápad! Není sama.
Mám běžet?
Myslím, že se poblvem ...
Bella bez váhání naskočila a zabuchla za sebou dveře.
A pak ke mně vzhlédla s tím nejdivočejším výrazem, jaký jsem kdy na lidské tváři viděl, a všechny moje násilnické plány se rozpadly.
Trvalo mi mnohem, mnohem méně než sekundu, uvědomit si, že ji nemohu nechat v autě a jít si to vyřídit s tou čtveřicí na ulici. Co bych jí řekl - Nedívej se? Ha! Udělala vlastně někdy to, o co jsem ji žádal? Udělala vůbec někdy bezpečnou věc?
Měl bych jí někam odvézt, aby to neviděla a nechat ji tam samotnou? Bylo vysoce pravděpodobné, že dnes v noci v Port Angeles číhá nějaký další nebezpečný člověk a dokonce to mohou být ti stejní! Byla magnet na všechna nebezpečí v dosahu. Nemohl jsem ji spustit z očí.
Pro ni by to mělo vypadat jako část téhož pohybu - když jsem zrychlil a od jejích pronásledovatelů jsem ji vzal tak rychle, že za mým autem nechápavě zírali. Neměla by vnímat ten okamžik mého váhání. Měla by předpokládat, že útěk byl tím prvotním plánem.
Ani jsem ho nemohl srazit. Vystrašilo by ji to.
Jeho smrt jsem chtěl tak divoce, že ta potřeba mi zvonila v uších, zastřela mi pohled a chutnala mi na jazyku. Moje svaly byly napnuté naléhavostí, touhou, nutností toho činu. Musel jsem ho zabít. Pomalu bych ho trhal, kousek po kousku, kůži od svalu, sval od kosti ...
Až na to, že ta dívka - jediná dívka na světě - se oběma rukama držela na sedadle a ještě pořád na mně zíralo širokýma a totálně divokýma očima. Pomsta bude muset počkat.
"Zapni si pás," nařídil jsem. Hlas jsem měl hrubý nenávistí a žízní po krvi. Ale ne tím obvyklým způsobem. Nepošpinil bych se tím, že bych do sebe vzal kteroukoliv část z toho chlapa.
Zapnula si pás a při tom zvuku jemně poskočila. Při tom malém zvuku vyskočila, ale nebála se, když jsem se řítil městem, porušujíc všechny dopravní předpisy. Cítil jsem, že oči upírá na mne. Vypadala zvláštně uvolněně. To mi nedávalo smysl - s ohledem na to, čím si právě prošla.
"Jsi v pořádku?" Zeptala se, hlas měla od stresu a strachu hrubý.
Ona chtěla vědět, zda jsem v pořádku?
Setinu sekundy jsem o její otázce uvažoval. Ne dost dlouho, aby si i ona všimla toho váhání. Byl jsem v pořádku?
"Ne," zjistil jsem a hlas mi překypoval hněvem.
Vzal jsem ji na tu nepoužívanou cestu, kde jsem strávil odpoledne - zaměstnán tím nejubožejším dozorem, jaký jsem kdy dělal. Nyní tam stromy vytvářely úplnou tmu.
Byl jsem tak naštvaný, že tělo mi na místě ztuhlo, zcela nehybné. Moje zamrzlé ruce toužili rozdrtit jejího útočníka, rozdrtit ho na tak malé kousky, že by jeho tělo nikdy nikdo neidentifikoval ...
Ale to by znamenalo nechat ji samotnou, potřísněnou v tmavé noci.
"Bello?" Zeptal jsem se přes zuby.
"Ano?" Odpověděla chraplavě. Odkašlala si.

"Jsi v pořádku?" To bylo to nejdůležitější, první priorita. Odplata byla druhořadá. Věděl jsem to, ale tělo jsem měl tak přeplněné vztekem, že přemýšlení bylo náročné.
"Ano." Hlas měla stále hrubý - bezpochyby od strachu.
Takže jsem ji nemohl opustit.
I kdyby nebyla v neustálém nebezpečí kvůli nějakému nesnesitelnému důvodu - to by si ze mne vesmír dělal srandu - i kdybych si mohl být jistý, že by se jí beze mne nic nestalo, nemohl jsem ji nechat v temnu.
Musí být tak vystrašení.
Přesto jsem nebyl schopen ji uklidnit - ani kdybych přesně věděl, jak být dokonalý, což jsem teda fakt nevěděl. Určitě cítila surovost, která ze mne vyzařovala, ta musela být očividná. Vyděsím ji ještě více, pokud se mi nepodaří zklidnit tu chuť zabíjet, která ve mně vřela.
Potřeboval jsem myslet na něco jiného.
"Rozptyl mě nějak, prosím tě," poprosil jsem.
"Promiň, cože?"
Najednou jsem měl dost kontroly na to, abych jí vysvětlil, co chci.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," uvedl jsem, svou čelist stále strnulou. Jednoduše řečeno, měla mě udržet v autě. Stále jsem slyšel myšlenky toho chlapa, jeho zklamání a hněv ... věděl jsem, kde ho najít ... zavřel jsem oči, přejíc si, aby jsem neviděl absolutně nic ...
"Hmm ..." váhala - předpokládal jsem, že se snaží najít smysl v mé žádosti. "Zítra ráno, před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho?" Vyjádřila to jako otázku.
Ano - přesně to jsem potřeboval. Samozřejmě, že Bella vždy přijde s něčím nečekaným. Jako dříve, hrozba násilím vycházející z jejích křehkých rtů byla směšná - tak komická, až to bylo nepříjemné. Pokud bych nehořel nutkáním zabíjet, rozmyslel bych se.
"Proč?" Vyštěkl jsem, abych ji opět přinutil mluvit.
"Protože všem říká, že se mnou půjde na stužkovanou," řekla, její hlas vyzněl tigro-kotěcím pobouřením. "Buď je duševně nemocný, nebo se stále snaží napravit to, jak mě minule téměř zabil ... no, vždyť víš," přidala chvíli ticha, "a myslí si, že stužkovaná je na to jako stvořená. Takže si tak říkám, že pokud ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on se už nebude moct pokoušet o nápravu. Nepotřebuji nepřátele a Lauren se možná stáhne, pokud mi dá pokoj. V každém případě bych mu mohla alespoň zrušit tu jeho Sentru, "pokračovala, najednou zamyšlená. "Když nebude mít odvoz, na stužkovanou nikoho vzít nemůže ..."
Bylo povzbudivé vidět, že i ona některé věci chápala špatně. Tylerova vytrvalost neměla s tou nehodou absolutně nic společného. Vypadalo to, že nechápe, jak působí na kluky ze střední. Neuvědomovala si ani to, jak působí na mě?
Ach, fungovalo to. Ten nepochopitelný chod její mysli byl vždy fascinující. Začínal jsem nad sebou získávat kontrolu, viděl jsem i něco jiného kromě pomsty a mučení ...
"Slyšel jsem o tom," řekl jsem jí. Přestala mluvit a já jsem potřeboval, aby pokračovala.
"Vážně?" Zeptala se nedůvěřivě. A pak byl její hlas ještě nahněvanější než předtím. "Pokud bude od krku až dolů ochrnutý, tak na tu stužkovanou taky nebude moct jít."
Přál jsem si, abych ji mohl nějakým způsobem požádat, ať pokračuje s těmi bláznivými hrozbami smrtí a ublížením na zdraví. Nemohla vybrat lepší způsob, jak mě zklidnit. A její slova - od ní jen ironií a přeháněním - byly připomínkou, kterou jsem právě v té chvíli velmi potřeboval.
Povzdechl jsem si a otevřel oči.
"Lepší?" Zeptala se plaše.
"Ani ne."
Ne, byl jsem klidnější, ale ne lepší. Protože jsem si akorát uvědomil, že to monstrum jménem Lonnie nemohu zabít a stále jsem to chtěl více než téměř cokoli jiného na tomto světě. Téměř.
Tou jedinou věcí, kterou jsem chtěl více, než spáchat velmi dobře ospravedlnitelné vraždu, bylo toto děvče. A i když jsem ji mít nemohl, jen ten sen, že by to tak bylo, mi dnes v noci nedovoluje pokračovat ve vražedném flámu - bez ohledu na to, jak velmi oprávněné by to bylo.
Bella si zasloužila někoho lepšího než vraha.
Strávil jsem sedm desetiletí ve snaze být něčím jiným -
jiným než vrahem. Ale ty roky úsilí by mě nikdy neučinily dost hodným tohoto děvčete, které sedí vedle mě. A přesto jsem cítil, že pokud se byť i jen na jednu noc k tomu životu vrátím - životu vraha - určitě ji navždy ztratím. Dokonce pokud bych nevypil její krev - a v očích bych neměl ten čerstvý červený důkaz - cítila by ten rozdíl?
Pokoušel jsem se, být pro ni dost dobrý. Nemožný záměr. Ale pokoušet se budu i tak.
"Co se děje?" Zašeptala.
Její dech mi naplnil nos - připomínka, proč si ji nezasloužím. I po tom všem, přesto, jak moc jsem ji miloval ... se mi zbíhaly sliny.
Budu k ní tak upřímný, jak dokážu. Dlužil jsem jí to.
"Někdy mám problém se svojí nátury, Bello." Civěl jsem do tmavé noci a přál jsem si obojí - aby tu skrytou hrozbu v mých slovech slyšela, ale zároveň jsem to nechtěl. Z větší části ne. Utíkej, Bello, utíkej. Zůstaň, Bello, zůstaň. "Ale nepomohlo by, kdybych se otočil a chytil ty ..." Jen to, že jsem o tom uvažoval, mě skoro vytáhlo z auta. Zhluboka jsem se nadechnul, nechal její vůni pálit mi hrdlo. "Alespoň se o tom snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha."
Nic víc neřekla. Kolik toho slyšela? Nenápadně jsem se na ni podíval, ale výraz měla nečitelný. Prázdný - pravděpodobně ze šoku. No, nekřičela. Ještě ne.
Na chvíli jsem byl potichu. Bojoval jsem sám se sebou, snažil jsem se být tím, čím bych měl. Čím jsem být nemohl.
"Jessika s Angelou si budou dělat starosti," řekla tiše. Její hlas byl velmi klidný a já jsem si nebyl jistý, jak to bylo možné. Byla v šoku? Možná si události dnešní noci ještě ani pořádně neuvědomovala. "Měla jsem se s nimi setkat."
Chtěla být ode mne pryč? Nebo ji jen trápila starost o její kamarádky?
Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem a vezl jsem ji zpět. Čím jsem byl k městu blíže, tím těžší bylo držet se mého předsevzetí. Byl jsem tak strašně blízko ...
Pokud to bylo nemožné - pokud si nikdy nebudu moct zasloužit tuto dívku - tak jaký mělo smysl, nechat toho chlapa bez trestu? To jsem si určitě mohl dovolit ...
Ne, nevzdám to. Ještě ne. Na to, abych to vzdal, ji mám až příliš rád.
Ani jsem si nestihl začít dělat pořádek v myšlenkách a už jsme byli před restaurací, kde se měla setkat s přítelkyněmi. Jessika s Angelou už dojedli a nyní se již obě o Bellu vážně báli. Chystali se ji hledat, směřovaly k tmavým uličkám.
Dnes v noci by se neměly potulovat --
"Jak si věděl, kde ...?" Bellina nedokončená otázka mě probrala a uvědomil jsem si, že jsem zase šlápnul vedle. Byl jsem příliš roztržitý na to, abych si připomněl, že se jí mám zeptat, kde se to mají setkat.
Ale místo toho, aby dokončila pátrání a naléhala na pointu - Bella jen zavrtěla hlavou a usmála se.
Co mělo znamenat toto?
No, neměl jsem čas dumat nad jejím zvláštním přijetím mé zvláštní znalosti. Otevřel jsem dveře.
"Co to děláš?" Zeptala se, znělo to překvapeně.
Nespouštím tě z očí. Nedovoluji si, být dnes v noci sám. V tomto pořadí. "Beru tě na večeři."
No, to by mohlo být zajímavé. Vypadalo to, jako úplně obyčejná noc, když jsem si představoval, že vezmu Alici na večeři a budu předstírat, že jsem si náhodou vybral stejnou restauraci jako Bella s kamarádkami. No a teď jsem tady, prakticky mám s tou dívkou rande. Jenže se to nepočítá, protože jsem jí nedal šanci odmítnout.
Než jsem stihl obejít auto, měla již své dveře napůl otevřené - normálně nebylo tak zničující, muset se pohybovat nenápadnou rychlostí - nepočkala, než sem je otevřel. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, že by se k ní někdo choval jako k dámě, nebo si o mně nemyslela, že jsem gentleman?
Čekal jsem, až se ke mně přidá, stále znepokojenější, že její kamarádky pokračovali v cestě k tmavému rohu.
"Jdi zastavit Jessiku s Angelou, dříve než budu muset stopovat i je," řekl jsem jí rychle. "Myslím, že tentokrát bych se už neudržel, kdybych znovu narazil na ty tvé známé." Ne, na to bych už nebyl dost silný.
Otřásla se, ale rychle se uklidnila. Udělala krok směrem k nim a zavolala na ně. Otočili se a ona na ně zamávala, aby si jí všimly.
Bella! Och, díkybohu je v pořádku! pomyslela si s úlevou Angela.
Tak pozdě? reptala Jessika, ale i ona byla vděčná, že se Bella neztratila ani nezranila. Měl jsem ji za to o trošku raději než předtím.
Okamžitě se vydali zpět a šokovaně zastavily, když mě vedle ní zhlédly.
Aha!, pomyslela si omráčeně Jessika. No jasně!
Edward Cullen? Odešla sama, aby ho našla? Ale proč by se pak ptala, zda jsou mimo město, pokud by věděla, že je tady ... Dostal jsem kraťoučký záblesk Bellina zahanbeného výrazu, když se Angely ptala, zda moje rodina často vynechává školu. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se.
Jessičiny myšlenky se měnily z překvapených na podezíravé. Bella mi to zatajila.
"Kde si byla?" Požadovala, zírala na ni, ale koutkem oka pokukovala po mně.
"Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda, "řekla Bella a jednou rukou na mne ukázala. Jakoby se vážně stalo jen to.
Musí být v šoku. To bylo jediné vysvětlení jejího klidu.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" Zeptal jsem se - ze slušnosti; věděl jsem, že už jedli.
Ježiši on je tak sexy! pomyslela si Jessika a hlavu měla náhle trochu mimo.
Angela nebyla o moc vyrovnanější. Bodejť by jsme už nejedli. Wow. Proste. Wow.
Tak proč bych to nemohl způsobovat i Belle?
"Ehm ... jasné, že ne," souhlasila Jessika.
Angela se zamračila. "No, totiž, Bello mi jsme se už najedli, jak jsme na tebe čekali," přiznala. "Promiň."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama