promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

9. kapitola - Port Angels (část 2.)

22. ledna 2009 v 17:35 | dudu |  Stephenie Meyer - Midnight sun
Cože? Sklapni! stěžovala si Jessika uvnitř.
Bella nenuceně pokrčila rameny. Tolik k jejímu klidu. Stoprocentně byla v šoku. "To je v pohodě- nejsem hladová."
"Myslím, že by si měla něco sníst," nesouhlasil jsem. Potřebovala do krve dostat nějaký cukr - i když voněla dost sladce i bez něj, pomyslel jsem si suše. Ta hrůza na ni každou chvíli dolehne a prázdný žaludek jí moc nepomůže. Pokud jsem věděl, tak odpadávala dost snadno.
Tyto dívky nebudou v žádném nebezpečí, pokud půjdou rovnou domů. Nebezpečí se nelepilo na jejich paty.
A raději bych byl s Bellou sám - tak dlouho, dokud to bude chtít i ona.
"Vadilo by vám, kdybych dnes večer Bellu odveze domů já?" Řekl jsem směrem k Jessice, dříve než mohla Bella odpovědět. "Alespoň nebudete muset čekat, než se nají."
"No, myslím, že by to neměl být problém ...," Jessika Bellu upřeně pozorovala, hledala nějaké znamení, že to je to, co chce.
Chci zůstat ... ale ona ho možná chce jen pro sebe. Kdo by nechtěl? pomyslela si. Zároveň viděla, jak Bella mrkla.
Bella mrkla?
"Dobře," řekla rychle Angela, rozhodla se nerozvádět to, pokud to Bella chtěla. A vypadalo to tak, že přesně to chtěla. "Uvidíme se zítra, Bello ... Edwarde," bojovala, aby řekla moje jméno neurčitým tónem. Potom popadla Jessičinu ruku a vlekla ji pryč.
Budu muset najít nějaký způsob, jak jí za to poděkovat.
Jessičino auto bylo blízko a v jasném světle pouličních lamp. Bella je opatrně pozorována - s tou malou vrásky mezi obočím - dokud nebyly v autě, takže si musela být plně vědoma nebezpečí, v němž byla. Jessika při odchodu zamávala a Bella také. Až když to auto zmizelo, zhluboka se nadechnout a otočila se, aby viděla na mě.
"Vážně nejsem hladová," řekla.
Proč čekala, až odejdou a až potom promluvila? Skutečně se mnou chtěla být sama - dokonce i teď, po tom co byla svědkem mé vražedné zlosti?
Ať chtěla či nechtěla, teď něco sní.
"Udělej mi radost."
Držel jsem jí dveře a čekal jsem.
Povzdechla si a vešla.
Šel jsem za ní až k místu, kde čekala hosteska. Bella stále vypadala zcela pod kontrolou. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, abych zkontroloval její teplotu. Ale moje studená ruka by ji vyplašila - přesně jako předtím.
Ach, proboha, hostesčin dost hlasitý vnitřní hlas rušil moje vědomí. Ó můj ... ó můj ...
Asi jsem měl noc působení závratí. Nebo jsem si toho jen více všímal, protože jsem si tak strašně přál, aby mě tak viděla i Bella? Pro své oběti jsme byli vždy přitažliví. Nikdy předtím jsem o tom tak velmi neuvažoval. Obvykle - kromě lidí jako Shelly Copeová a Jessika Stanleyová, kterým ten horor stále nedochází - tu počáteční přitažlivost zničil se slušnou rychlostí strach ...
"Stůl pro dva?" Napověděl jsem, když hosteska nepromluvila.
"Ach, ehm, ano. Vítejte v La Bella Italia." Hmm! To je hlas! "Prosím, následujte mě." Její myšlenky byly roztržité - přemýšlela.
Možná je jeho sestřenice. Nemůže to být sestra, ani trochu se nepodobají. Ale rozhodne rodina. On nemůže být s ní.
Lidé mají zakalené oči; nevidí nic zřetelně. Jak mohla tato slabomyslná žena považovat moje fyzické lákadla - nástrahy pro oběť - za atraktivní a přesto nevidět tu jemnou dokonalost dívky vedle mě?
No, v každém případě jí netřeba pomáhat, myslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři v té nejrušnějším části restaurace. Mohu mu dát číslo, i když je tu ona ..? uvažovala.
Ze zadní kapsy jsem si vytáhl bankovku. Lidé většinou spolupracovali, když se do toho připletli peníze.
Bella si už bez námitek chtěla sednout na místo, které hosteska určila. Zavrtěl jsem hlavou a ona zaváhala a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Ano, dnes bude velmi zvědavá. Dav nebylo ideální místo na tento rozhovor.
"Nebylo by i něco soukromějšího?" Žádal jsem, prodávajíc jí ty peníze. Oči se jí překvapeně rozšířily a pak zúžily, když je sevřela v ruce.
"Samozřejmě."

Jak nás vedla za dělící zeď, nakoukla na tu bankovku.
Padesát dolarů za lepší stůl? Ještě i bohatý. Vidno - stavím se, že jeho sako stálo více než moje poslední výplatní páska. Do prdele. Proč chce být sám akorát s ní?
Nabídla nám box v tiché části restaurace, kde by nás nikdo neměl vidět - vidět Bellinu reakci na cokoliv, co jí řeknu. Neměl jsem žádné vodítko, co asi tak ode mě bude chtít. Nebo co jí poskytnu.
Kolik toho uhádla? Jak si sama sobě vysvětlila dnešní události?
"Jak by vám vyhovovalo toto?" Zeptala se hosteska.
"Perfektně," řekl jsem jí a - mírně naštvaný jejím jedovatým postojem k Belle - široce jsem se na ni usmál, odhalující zuby. Ať si mě pořádně prohlédne.
Fuha. "Ehm ... vaše obsluha hned přijde." On nemůže být skutečný. Určitě se mi zdá. Možná ona zmizí ... možná napíšu své číslo na talíř s kečupem ... Vykračovala si pryč a trochu naslouchala.
Zvláštní. Stále nebyla vystrašená. Najednou jsem si vzpomněl, jak mě před pár týdny Emmet v jídelně podpichoval. Vsadím se, že bych ji dokázal vystrašit více než tamto.
Ztrácím svou ostrost?
"Toto by si lidem vážně neměl dělat," Bella nesouhlasnými tónem přerušila moje myšlenky. "Není to moc fér."
Zíral jsem na její kritický výraz. Co tím myslela? Navzdory svým úmyslům jsem tu hostesku vůbec nevystrašil. "Dělat, co?"
"Takto je oslňovat - ona to teď pravděpodobně rozdýchává v kuchyni."
Hm. Bella měla skoro úplnou pravdu. Ta hosteska přemýšlela stále jen napůl logicky a v místnosti pro zaměstnance mě s dosti nesprávným odhadem popisovala své kamarádce.
"Ale, no tak," řekla mi Bella, když jsem hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
"Oslňuju lidi?" To byla zajímavá formulace. Přesně ta správná na dnešní večer. Přemýšlel jsem, proč ta změna ...
"Ty sis toho nevšiml? zeptala se, stále kritická. "Myslíš, že každý tak snadno dosáhne, toho co chce?"
"Oslňuju tebe?" Impulzivně jsem vyjádřil svou zvědavost, no a už bylo pozdě ty slova odvolat.
Ale dříve, než jsem jich mohl až příliš litovat, odpověděla, "Často." A líce její hořeli tmavou růžovou.
Já jsem jí oslňoval.
Mé tiché srdce překypovalo mnohem intenzivnější nadějí, než kdykoli předtím.
"Dobrý večer," řekl někdo ... servírka ... představovala se. Její myšlenky byly hlasitější a jasnější než hostesčiny, ale já jsem ji nevěnoval moc pozornosti. Namísto poslechu jsem hleděl na Bellinu tvář, pozoroval jsem jak se jí pod pokožkou hromadí krev, nevšímal jsem si, jak mi to rozpaluje hrdlo, ale jak jí to rozjasňuje hezkou tvář, zvýrazňuje krémovost její pokožky ...
Ta servírka ode mě něco chtěla. Aha, čekala, dokud si objednáme něco k pití. Stále jsem civěl na Bellu a ona se s nechutí pootočila a také na ni.
"Dám si colu?" Řekla, jakoby si dotazovala povolení.
"Dvě Coly," upravil jsem. Žízeň - normální, lidská žízeň - byla známkou šoku. Ujistím se, že bude mít v oběhu i nějaký cukr navíc.
Ale i tak vypadala zdravě. Více než zdravě. Vypadala rozzářená.
"Co je?" Žádala - hádal jsem, že by ji zajímalo, proč na ni tak civím. Jen nejasně jsem si uvědomoval, že ta servírka už odešla.
"Jak se cítíš?" Zeptal jsem se.
Zamrkala - ta otázka ji překvapila. "Jsem v pohodě."
"Není ti na omdlení, zle, zima?"
Teď byla ještě zmatenější. "Mělo by být?"
"No, vlastně, čekám, kdy upadneš do šoku." Pousmál jsem se, očekávajíc její popírání. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.
Minutu jí trvalo, než mi odpověděla. Její oči byly mírně nesoustředěné. Někdy tak vypadala, když jsem se na ni usmál. Byla ... okouzlená?
Strašně bych tomu chtěl věřit.
"Pochybuji, že se to stane. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci, "odpověděla trochu bez dechu.
Takže měla spoustu zkušeností s nepříjemnými věcmi? Její život byl vždy takový riskantní?
"Ale i tak," řekl jsem jí. "Budu se cítit lépe, když do sebe dostaneš nějaký cukr."
Servírka se vrátila s pitím a košíkem tyčinek. Položila je přede mne a zeptala se mě, co si dám - navíc se snažila zachytit můj pohled. Naznačil jsem, že by se měla starat o Bellu a pak jsem ji opět vypnul. Měla vulgární mysl.
"Hmm ...," Bella letmo pohlédla do jídelníčku. "Dám si houbové ravioli." Servírka se dychtivá obrátila zase ke mně. "A vy?"
"Já nic."
Bella nahodila pohrdavý výraz. Hm. Musela si všimnout, že jsem nikdy nejedl. Všimla si všeho. A já jsem vždy zapomínal, být s ní opatrnější.
Čekal jsem, dokud budeme opět sami.
"Pij," naléhal jsem.
Překvapilo mě, když mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila dokud ta sklenička nebyla úplně prázdná, takže jsem k ní postrčil i tu druhou a trochu jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?
Ještě trochu se napila a pak se otřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," řekla, ale znovu se zachvěla, rty se jí trochu třásly, jakoby jí začaly cvakat zuby.
Ta pěkná halenka, co měla na sobě, vypadala příliš tenká na to, aby ji dostatečně chránila; přilepila se k ní jako druhá kůže, téměř tak slabá jako ta první. Byla taková křehká, taková smrtelná. "Nemáš bundu?"
"Mám." Podívala se vedle sebe, trochu popletená. "Á - nechala jsem ji v Jessičiném autě."
Vysvlékl jsem si sako a přál jsem si, aby to gesto nezkazila moje tělesná teplota. Bylo by pěkné, moci její nabídnout teplý kabát. Hleděla na mne a tváře se jí zase zahřívaly. Na co myslela teď?
Podal jsem jí ho přes stůl, ona si ho hned oblékla a opět se zachvěla.
Ano, bylo by velmi pěkné být teplý.
"Díky," řekla. Zhluboka se nadechnout a zahla si příliš dlouhé rukávy, aby si osvobodila ruce. Znovu se zhluboka nadechla.
Už se ten večer konečně urovnával? Barvu měla stále dobrou; její pokožka byla oproti tmavě modré halence krémová a narůžovělá.
"Tento odstín modré ti jde dobře k pleti," vystřihl jsem kompliment. Prostě jsem byl upřímný.
Začervenala se - ještě více ten dojem vylepšila.
Vypadala dobře, ale nebylo to třeba podceňovat. Postrčil jsem k ní ten košík s tyčinkami.
"Vážně," namítala, uhádajíc moje motivy. "Neupadnu do žádného šoku."
"Měla by si - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřesená. "Nesouhlasil jsem, díval se na ni, uvažujíc proč nemůže být normální a zda jsem vlastně opravdu chtěl, aby taková byla.
"S tebou se cítím velmi bezpečně," řekla s očima opět naplněnými důvěrou. Důvěrou, kterou jsem si nezasloužil.
Její instinkty byly úplně špatné - obrácené. To musí být ten problém. Nerozeznávala nebezpečí podle lidských měřítek. Měla přesně opačné reakce. Namísto útěku, zůstávala, přitahována k něčemu, co by ji mělo děsit ...
Jak jsem ji mohl chránit sám před sebou, když to ani jeden z nás nechtěl?
"Toto je komplikovanější, než jsem plánoval," zamrmlal jsem.
Viděl jsem, jak v hlavě rozebírá moje slova, a byl jsem zvědavý, co jí z toho vyšlo. Vzala si tyčinku a začala ji jíst - nevypadala, že si uvědomuje, co dělá. Chvíli ji žvýkala a pak zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
"Většinou si v lepší náladě, když máš oči tak světlé," řekla konverzační tónem.
Její poznámka, vyslovena jako prostý fakt, mě rozhodila. "Cože?"
"Si podrážděný, když máš oči černé - tehdy to čekám. Mám o tom svou teorii, "přidala nenuceně.
Takže přišla na své vlastní vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Pocítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlet jak velmi se přiblížila pravdě.
"Další teorie?"
"Mm-hm," zcela lhostejné okusovala další tyčinku. Jakoby vůbec nerozebírala aspekty příšery s tou příšerou osobně.
"Doufám, že tentokrát si byla kreativnější," lhal jsem, když přestala. Popravdě jsem doufal, že neměla pravdu - že od ní byla na míle daleko. "Nebo stále vykrádáš komiksy?"
"No, ne, nemám to z komiksu," řekla trochu zahanbeně. "Ale ani to nemám z vlastní hlavy."
"A?" Procedil jsem mezi zuby.
Určitě by nepovídala tak klidně, pokud by se chystala křičet.
Jak váhala - kousala si ret - objevila se servírka s jejím jídlem. Věnoval jsem jí trošku pozornosti, když před Bellu postavila talíř a zeptala se mě, zda něco nechci.
Odmítl jsem, ale objednal jsem další colu. Nevšimla si prázdné sklenice. Vzala je a odešla.
"Co si říkala?" Povzbuzoval jsem ji úzkostlivě, jakmile jsme byli opět sami.
"Řeknu ti o tom v autě," řekla tichým hlasem. Hups, to bude špatné. Nebyla ochotna mluvit o svých domněnkách před ostatními. "Pokud ..." dodala najednou.
"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak nervózní, že jsem ty slova skoro zavrčel.
"Samozřejmě, že mám pár otázek."
"Samozřejmě," přisvědčil jsem tvrdým hlasem.
Její otázky mi možná napoví, kam směřují její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Odpovědnými lží? Nebo ji odežene pravda? Nebo nepovím nic, neschopný se rozhodnout?
Tiše jsme seděli, zatímco jí servírka doplnit zásobu limonády.
"No, pokračuj," řekl jsem se ztuhlou čelistí, když odešla.
"Proč si v Port Angeles?"
Ta byla jednoduchá - pro ni. Nic neodhalovala, zatímco moje odpověď - pokud pravdivá - by toho odhalila až příliš mnoho. Ať něco prozradí nejprve ona.
"Další," řekl jsem.
"Ale ta je nejlehčí!"
"Další," zopakoval jsem.
Moje odmítnutí ji frustrovalo. Už se na mě nepodívala, sklopila oči dolů do talíře. Pomalu, u toho přemýšlejíc, si ukousla a přežvykovala. Ještě to zapila colou a pak ke mně konečně vzhlédla. Oči se jí zúžily podezřením.
"Tak tedy, dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by ... někdo ... dokázal poznat, co si lidé myslí, vždyť víš, že by uměl číst myšlenky - až na pár výjimek."
Mohlo to být horší.
To vysvětlovalo to pousmání v autě. Byla dobrá - tohle o mně ještě nikdo nikdy neuhádl. Kromě Carlislea, jenže tehdy to bylo více než zřejmé, že jsem odpověděl i na všechny jeho myšlenky, jakoby je vyslovil nahlas. Pochopil to ještě dříve než já ...
Tahle otázka nebyla tak zlá. Vlastně bylo jasné, že ví, že se mnou něco není v pořádku, takže to nebylo tak vážné jako by mohlo být. Čtení myšlenek vlastně nebylo známkou toho, že jste narazili na upíra. Pokračoval jsem v její hypotéze.
"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji. "Hypoteticky."
Potlačila úsměv - moje nepřesná upřímnost ji potěšila. "Dobře, tak tedy, až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jako by ... ten dotyčný ... dokázal najít někoho jiného přesně v ten správný čas? Jak by věděl, že ta osoba má problém? "
"Hypoteticky?"
"Jasně." Škubl jí koutek a její tekuté hnědé oči hořeli nedočkavostí.
"No," váhal jsem. "Kdyby ... ten dotyčný ..."
"Říkejme mu Joe," navrhla.
Nad jejím nadšením jsem se musel usmát. Vážně si myslela, že ta pravda bude něco dobrého? Pokud by moje tajemství bylo pěkné, proč bych jí ho tajil?
"Tak tedy Joe," souhlasil jsem. "Pokud by Joe dával lepší pozor, to načasování nemuselo být tak přesné. Zatřásl jsem hlavou a potlačil zachvění nad myšlenkou, jak snadno jsem dnes v noci mohl přijít příliš pozdě. "Jen ty se dokážeš dostat do problému v tak malém městě. Víš, vyčerpala by si místní statistiky zločinnosti na deset let dopředu. "
Rty jí v koutkách poklesli a našpulili se. "Mluvili jsme o hypotetickém případě."
Nad jejím podrážděním jsem se zasmál.
Její rty, pokožka ... vypadaly tak jemné. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem přiložit konečky prstů k jejím koutkům a zvednout je. Nemožné. Moje kůže by pro ni byla repelent.
"Ano, hovořili," řekl jsem, stěží se vracejíc k předchozímu rozhovoru, než jsem se mohl zcela usoužit. "Budeme ti říkat Jane?"
Přes stůl se ke mně naklonila, ze širokých očí jí zmizel všechen humor a pobouření.
"Jak si to věděl?" Zeptala se tichým, naléhavým hlasem.
Měl bych jí říct pravdu? A pokud ano, kolik z ní?
Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, kterou jsem v její tváři stále viděl.
"Víš, že mi můžeš věřit," zašeptala a natáhla ruku, jakoby se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené na stole.
Odtáhnul jsem je - nenáviděl jsem pomyšlení na její reakci na mou chladnou, kamennou kůži - a ona tu svou spustila.
Věděl jsem, že jí mohu věřit, co se týká ochrany mých tajemství; byla bezvýhradně důvěryhodná, dobrák od kosti. Ale nemohl jsem jí věřit, že z nich nebude vyděšená. Měla by být vyděšená. Pravda byla děsivá.
"Nevím, jestli ještě mám i nějakou jinou možnost," zamumlal jsem. Zmínil jsem se, jak jsem ji jednou popíchl tím, že jsem ji nazval 'mimořádně nevšímavou'. Urazil jsem ji, tedy pokud jsem správně odhadl její výraz. No, alespoň tu jednu nespravedlnost jsem mohl napravit.

"Mýlil jsem se - si mnohem všímavější, než jsem si myslel." A i když si to asi neuvědomovala, teď už mě to, že je nevšímavá ani nenapadlo. Jí neušlo nic.
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš," řekla s úsměvem - dělala si ze mě srandu.
"To bývalo." Tehdy jsem věděl, co dělám. Byl jsem si jistý svým směrem. Teď jsem měl ve všem chaos a shon.
Přesto bych to neměnil. Nechtěl jsem ten život, který dával smysl. Ne, pokud ten chaos znamenal, že mohu být s Bellou.
"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem, vědom si toho rekordu v ještě jedné oblasti. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká skupina. Ty jsi magnet na problémy. Pokud je v okruhu patnácti kilometrů něco nebezpečného, stoprocentně si tě to najde. "Proč jí? Co komu udělala, že si cokoliv z tohoto zasloužila?
Bellina tvář opět zvážněla. "A řadíš do té kategorie i sám sebe?"
Upřímnost na tuto otázku byla mnohem důležitější než pro jiné.
"Bezpochyby."
Oči se jí trochu zúžily - tentokrát ne podezřívavě, ale zvláštní pečlivostí. Znovu přes stůl natáhla ruku, pomalu a záměrně. Trochu jsem ty své odtáhnul, ale ona to ignorovala, odhodlána se mě dotknout. Zatajil jsem dech - teď ne kvůli žízni, ale kvůli náhlému, obrovské napětí. Strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.
Konečky prstů se jemně dotkla hřbetu mé ruky. To teplo jejího jemného, dobrovolného dotyku bylo jako ... nic takového jsem v životě necítil. Bylo to téměř úplně úžasné.
Bylo by, kdyby nebylo mého strachu. Pozoroval jsem její tvář, když zacítila tu studenou kamennost mé pokožky a stále jsem se nemohl nadechnout.
Koutky se jí zvedly do malého úsměvu.
"Děkuji," řekla a setkala se s mým upřeným vlastním intenzivním pohledem. "Už podruhé."
Její hebké prsty setrvaly na mé ruce, jako by jím tam bylo příjemně.
Odpověděl jsem jí tak neurčitě, jak jsem dokázal. "Na potřetí to nebudeme zkoušet, dobře?"
Udělala grimasu, ale přikývla.
Odtáhnul jsem ruce. Kromě toho, že byl její dotek nádherný, jsem nemínil čekat, dokud ji ta magická trpělivost přejde a změní se na odpor. Schoval jsem si je pod stůl.
Četl jsem jí v očích; i když mysl měla tichou, všiml jsem si v nich jednak důvěry, ale i touhy po poznání. V té chvíli jsem si uvědomil, že jí na ty otázky chci odpovědět. Ne proto, že jsem jí to dlužil. Ne proto, že jsem chtěl, aby mi věřila.
Chtěl jsem, aby mě poznala.
"Následoval jsem tě do Port Angeles," řekl jsem jí - ta slova se ze mne vyhrnula příliš rychle na to, abych je uspořádal. Poznal jsem to nebezpečí, vyplývající z pravdy, věděl jsem, jak velmi riskuju. V kterýkoli moment mohla ten její nepřirozený klid zničit hysterie. A přesně opačně, jsem díky tomu vědomí vyprávěl ještě rychleji. "Nikdy předtím jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem těžší, než jsem si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Vypadá to tak, že obyčejní lidé prožijí svůj den i bez tolika katastrof. "
Sledoval jsem ji, čekal jsem.
Usmála se. Rty se jí na krajích zkřivili do úsměvu a oči oteplili.
Právě jsem se přiznal, že jsem ji sledoval a ona se usmívá.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla spočítané již poprvé s tou dodávkou a že si vlastně stál v cestě osudu?" Zeptala se.
"To nebylo poprvé," řekl jsem a upíral oči dolů na ořechový stůl a hanbou mi povisla ramena. Moje zábrany byly zbořené, pravda se ze mne stále nezodpovědně hrnula. "Měla si to spočítané, už když jsem se s tebou poprvé setkal."
Byla to pravda a hněvalo mě to. Houpal jsem se nad jejím životem jako ostří gilotiny. Jako by byla nějakým krutým nespravedlivým řízením osudu předurčena k smrti a - poté, co jsem se já ukázal jako neochotný nástroj - stejný osud se ji stále snažil popravit. Představil jsem si ztělesněný osud - nějaká ošklivá, žárlivá čarodějnice, pomstychtivá harpie.
Chtěl jsem, aby za to bylo něco nebo někdo odpovědný - abych měl něco konkrétního, proti čemu bojovat. Něco, cokoliv, co by se dalo zničit, aby byla Bella v bezpečí.
Bella byla velmi potichu; dech se jí zrychlil.
Pohlédl jsem na ni a věděl, že konečně uvidím ten strach, na který jsem čekal. Neřekl jsem právě, jak blízko jsem byl k tomu, abych ji zabil? Bližší než ta dodávka, která ji nezrazila jen o pár centimetrů. A přesto byla její tvář stejně klidná, oči měla stále zúžené čistým zájmem.
"Pamatuješ se?" Musela si to pamatovat.
"Ano," řekla - její hlas vyrovnaný a vážný. Hluboké oči měla plné poznání.
Věděla to. Věděla, že jsem ji chtěl zabít.
Kde nechala křik?
"A tak tu sedíš," řekl jsem, poukazujíc na ten podstatný rozpor.
"Ano, sedím tu ... díky tobě." Její výraz se změnil na zvědavý, když náhle změnila téma. "Protože si dnes nějak věděl, kde mě máš hledat ...?"
Beznadějně jsem ještě jednou tlačil na tu bariéru, která chránila její myšlenky, zoufale jsem se to snažil pochopit. Nedávalo mi to žádný logický smysl. Jak ji vůbec mohl trápit ten zbytek, když měla pravdu přímo před nosem?
Čekala, jen zvědavá. Její pokožka byla bledá - pro ni to bylo přirozené - ale i tak mě to naplnilo obavami. Večeře před ní byla téměř nedotčená. Pokud budu pokračovat a řeknu jí toho moc hodně, bude potřebovat nějaký tlumič, než vyprchá ten šok.
Uvedl jsem své podmínky. "Ty jez, já budu mluvit."
Půl sekundy to zpracovávala a pak si do úst hodila sousto rychlostí, která zpochybňovala ten pokoj. Moje odpověď ji zajímala více, než přiznaly její oči.
"Je to těžší, než by mělo být - stopovat tě," řekl jsem jí. "Většinou dokážu někoho najít velmi jednoduše, když už jsem jednou slyšel jeho mysl."
Opatrně jsem pozoroval její výraz. Správně hádání byla jedna věc, mít to potvrzené druhá.
Nehýbala se - oči široké. Cítil jsem, jak jsem zaťal zuby a čekal, kdy začne panikařit.
Ale ona jen jednou zamrkala, nahlas polkla a pak si rychle do pusy hodila další kousek. Chtěla, abych pokračoval.
"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem, sledoval, jak na ni každé slovo dolehne. "Ale pozorně - jak jsem řekl, jen ty se můžeš dostat do problému v Port Angeles -" nemohl jsem odolat, musel jsem to tam přidat. Uvědomovala si, že životy jiných lidí nebyly tak zamořené zážitky blízké smrti, nebo si myslela, že je normální? Byla tím nejvzdálenějším od normálu, s čím jsem se kdy setkal. "A nejprve jsem si nevšiml, že si vyrazila na vlastní pěst. Potom, když jsem si uvědomil, že už s ní nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Byl jsem si jistý, že si nešla dovnitř a že si šla na jih ... a věděl jsem, že brzy budeš muset otočit. Tak jsem na tebe jen čekal, náhodně jsem prohledávat mysli lidí na ulici - abych viděl, zda si tě někdo nevšiml, abych věděl, kde si. Neměl jsem žádný důvod obávat se ... ale cítil jsem divnou úzkost ... "Dech se mi zrychlil, když jsem si vzpomenul na ten pocit paniky. Její vůně mi planula v krku a byl jsem proto rád. Byla to bolest, která znamenala, že je naživu. Dokud budu hořet, ona bude v bezpečí.
"Začal jsem jezdit do kruhu a stále jsem ... poslouchal." Doufal jsem, že chápe, co tím myslím. Toto muselo být matoucí. "Slunce konečně začalo zapadat a tak jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak - "
Když mě ta vzpomínka zasáhla - perfektně jasná, taková živá, jako bych tam znova byl - pocítil jsem, jak mi tělo tuhne a naplňuje ho stejný vražedný vztek.
Chtěl jsem ho mrtvého. Potřeboval jsem ho mrtvého. Pevně jsem zaťal zuby, abych se soustředil na udržení se za tímto stolem. Bella mě stále potřebovala. Na tom jediném záleželo.
"Pak co?" Zašeptala, její tmavé oči rozšířené.
"Slyšel jsem, na co myslí," řekl jsem přes zuby, neschopný vyslovit ty slova bez vrčení. "V jeho mysli jsem spatřil tvou tvář."
Jen těžko jsem dokázal odolat tomu nutkání zabíjet. Stále jsem přesně věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky nasákly do noční oblohy a přitahoval mě k sobě ...
Přikryl jsem si tvář - věděl jsem, že mám výraz toho netvora, lovce, vraha. Za zavřenýma očima jsem si na uklidnění zakotvil její obrázek a soustředil jsem se jen na její obličej. Na tu citlivou konstrukci jejích kostí, tenoučký obal z její bledé pokožky - jako hedvábí přehozené přes sklo, neuvěřitelně hebké a snadno rozbitné. Byla příliš křehká pro tento svět. Potřebovala ochránce. A nějakým zamotaným, blbým řízením osudu jsem byl akorát já tím nejdostupnějším.
Pokusil jsem se vysvětlit jí mou násilnickou reakci tak, aby ji pochopila.
"Bylo to velmi ... těžké - nedokážeš si představit jak obtížné - prostě tě pouze vzít pryč a nechat je ... naživu," šeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jít s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že pokud mě necháš samotného, tak je půjdu hledat."
Dnes večer jsem se už podruhé přiznal k plánované vraždě. Tato byla alespoň obranná.
Byla ticho, dokud jsem bojoval o sebekontrolu. Poslouchal jsem tep jejího srdce. Jeho rytmus byl nepravidelný, ale postupem času se zrychloval, až se zcela ustálil. I dech měla tichý a vyrovnaný.
Byl jsem příliš blízko propasti. Potřeboval jsem ji dostat domů dřív, než ...
Pak ho zabiju? Stanu se zase vrahem, i když mi důvěřuje? Mohl jsem se nějakým způsobem zastavit?
Slíbila, že když budeme sami, řekne mi svou nejnovější teorii. Chtěl jsem ji slyšet? Strašně jsem ji chtěl vědět, ale nebude ta odměna pro mou zvědavost horší než nevědomost?
V každém případě, té pravdy již na jednu noc musela mít dost.
Znovu jsem se na ni podíval - její tvář byla bledší než dříve, ale vyrovnaná.
"Jsi připravená jít domů?" Zeptal jsem se.
"Jsem připravena odejít," řekla, opatrně volící slova, jakoby jednoduché "ano" dostatečně neodrážely to, co chtěla říci.
Frustrující.
Vrátila se servírka. Slyšela Bellinu poslední odpověď, než se třásla za stěnou a vymýšlela, co by mi ještě mohla nabídnout. Chtělo se mi převrátit oči nad některými nabídkami, které měla v hlavě.
"Jak jste na tom?" Zeptala se mě.
"Můžete nám přinést účet, děkuji," odpověděl jsem jí s očima upřeným na Bellu.
Dech té číšnice se vyhrotil a momentálně byla - řečeno Bellinou frází - okouzlena mým hlasem.
V tom náhlém okamžiku vnímání, když jsem v hlavě tohoto nepodstatného člověka začal, jak zní můj hlas, jsem si uvědomil, proč jsem dnes večer přitahoval tolik obdivu - nezkaženého tím obvyklým strachem.
Bylo to kvůli Belle. Protože jsem se tolik snažil, být pro ni bezpečný, méně děsivý, být lidský, vážně jsem ztratil svou ostrost. Teď ostatní lidé viděli jen tu krásu, když jsem měl svou vrozenou hrůzu pod kontrolou.
Vzhlédnul jsem k té servírce a čekal jsem, dokud se nesebere. Bylo mi to nějaké vtipné - teď, když jsem chápal ten důvod.
"S-samozřejmě," koktala. "Ať se líbí."
Podala mi desky s účtem a myslela na tu kartičku, kterou strčila za účtenku. Kartičku s jejím jménem a telefonním číslem.
Ano, bylo to dost vtipné.
Peníze jsem měl zase připraveny. Ty desky jsem jí hned také vrátil, takže nebude ztrácet čas čekáním na telefonát, který nikdy nepřijde.
"Drobné si nechte," řekl jsem jí a doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání.
Postavil jsem se a Bella mě rychle následovala. Chtěl jsem jí nabídnout ruku, ale měl jsem dojem, že to už bych pokoušel své štěstí až moc. Poděkoval jsem té servírce a nespouštěl jsem oči z Bellina obličeje. Vypadala, že i ona se kvůli něčemu dobře baví.
Vyšli jsme ven; kráčel jsem vedle ní tak blízko, jak jsem se odvážil. Dost blízko na to, aby mi to teplo vycházející z jejího těla, připadalo, jako by se dotýkala mého levého boku. Když jsem jí podržel dveře, potichu vzdychla a já jsem uvažoval, co ji tak zarmoutilo. Hleděl jsem jí do očí, už jsem se chtěl zeptat, když náhle sklopila pohled k zemi a vypadala zahanbeně. Byl jsem ještě zvědavější, i když zeptat se mi už připadalo nezdvořilé. Ticho mezi námi pokračovalo, i když jsem jí ty dveře přidržel a pak zavřel.
Zapnul jsem topení - teplejší počasí nečekaně skončilo; to studené auto pro ni muselo být nepohodlné. Zachumlala se do mého saka, na rtech malý úsměv.
Čekal jsem, zdržovat jsem konverzaci, dokud nevyblednou světelné promenády. Tak jsem se s ní cítil více o samotě.
Co byla ta správná věc? Teď, když jsem byl soustředěn jen na ni, to auto mi připadalo strašně malé. Její vůně v něm víří dle aktuálního tepla - rostla se a sílila. Dosáhla své vlastní síly, jakoby byla v autě jinou bytostí. Postava, která chtěla být vzata na vědomí.
A byla; hořel jsem. Ale přesto byl ten oheň přijatelný. Tak zvláštně jsem si ho osvojil. Dnes v noci mi už toho dala tolik - více, než jsem očekával. A byla tu - stále ochotně po mém boku. Za to jsem jí něco dlužil. Nějakou oběť. Pálící oběť.
No a kdybych to tak dokázal udržet; jen hořet a nic víc. Ale ústa mi naplnil jed a svaly se mi v očekávání napjaly, jakoby jsem byl na lovu ...
Nesměl jsem myslet na takové věci. A věděl jsem, co mě rozptýlí.
"Nyní," promluvil jsem k ní a strach z její odpovědi zmírnil ten oheň. "Jsi na řadě ty."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama