promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

3. kapitola - Medailonek

22. února 2009 v 15:45 | dudu |  Příběh - Tajemství
Tak teda je tady třetí kapitola Tajemství. Opět je taková nijaká, divná a stará. :/
...

3. Medailonek
destiny


Probudila jsem se něco po deváté hodině ráno. Opřela jsem se o polštář a chvíli takhle ležela. Byla jsem spokojená, protože jsem spala v kuse bez jakýchkoliv snů a nočních můr. Nejprve jsem si zašla do koupelny a potom sešla dolů do kuchyně. Rodiče už byli v práci a já jsem měla na stole vzkaz.


Dobré ráno Page,
Na snídani si udělej co budeš chtít a na oběd máš jídlo v lednici. Stačí když si to ohřeješ.
Mám tě ráda...
p.s. nezapomeň odpočívat.
Mam.


Na snídani jsem si vzala jogurt a teplý čaj s medem, na můj bolavý krk. Šla jsem si zpátky lehnout. Sluníčko zase svítilo, tak jsem se k němu otočila a zavřela oči.
"Ding dong!! Ding dong!!"
Prudce jsem zvedla víčka. Budík ukazoval 13:50. Páni, měla jsem pocit, že jsem jenom zavřela a zase otevřela oči, a přitom jsem spala půl dne.
Rychle jsem seběhla dolů otevřít dveře.
"Nazdar Page."
"Ehm.. Ahoj Crist?" Cristin se usmála.
"Přinesla jsem ti ty sešity." Vysvětlila mi a zasmála se.
"Jo aha, už vím." Zasmála jsem se taky. "Spala jsem, takže jsem maličko mimo." Dodala jsem.
"No jo.. Nevypadáš moc dobře." Zakroutila Crist hlavou.
"To si piš.. Ani se tak necítím."
Pobídla jsem Cristin směrem do domu. Nejprve zaváhala, ale potom pokrčila rameny a vešla.
V předsíni se zastavila a zatahala za rukáv mojí nové bundy, kterou jsem tam měla pověšenou. Najednou se Cristin zatvářila podivně zasněně a vmžiku se jí na obličej rozlil široký úsměv. V rychlosti přešla přes předsíň až na druhý konec kuchyně, kde se zastavila u jedné z mnoha poliček. Na poličce byla taky mimo jiné malá truhlička. Crist jí sundala a vytáhla z ní medailonek ve tvaru oválu. S tichým cvaknutím ho otevřela. Ve vnitř byly na jedné straně hodinky a na té protější jakýsi ornament. Bylo to něco jako dvě navzájem propletené spirály. Uprostřed byli tři protínající se ovály a v každém jedno písmeno. První bylo A, druhé E a poslední G.
Nikdy jsem tomuhle přívěsku nevěnovala moc pozornosti. Byla to nějaká cetka po babičce. S pozdviženým obočím jsem Crist sledovala.
"Tééda!" Cristinin úsměv se ještě více rozšířil. Odkašlala jsem si.
"Jejda!" Vyjekla Cristin a zatvářila se provinile, když spatřila můj odměřený výraz. "Asi mám co vysvětlovat, že?" Spíš konstatovala, než že by se mě doopravdy ptala.
Crist si sedla na židli ke stolu.
"No, odkud začít?" Byla to čistě řečnická otázka. "Hmm.." zašeptala a zasmušile se usmála.
"Ještě než začnu, prosím snaž se neodsuzovat, neutéct odtud s křikem, ani nevolat policii, že máš v domě blázna, slibuješ?" Chvíli jsem přemýšlela co se mi asi chystá říct a pak jsem slabě pokrčila rameny.
"Ok." Snažila jsem se o lhostejný tón.
"Děkuju. Takže... Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Neumím to přesně vysvětlit, protože jsem to sama teprve nedávno zjistila, ale mám nějakou zvláštní schopnost. Je to fakt divný, ale když se dotknu něčeho fialového, můžu vidět skrze věci. Jednoduše řečeno, když moje pokožka přijde do styku s něčím fialovým, tak moje oči fungují jako rentgen."
Po chvilce ticha se Crist rozhodla pokračovat.
"Sama jsem to zjistila až krátkou dobu před stěhováním. To byl taky hlavní důvod, proč jsem tak lehce souhlasila s odjezdem sem. Myslela jsem, že je to nějak spojeno s tím místem, nebo že jenom blázním. Že prostě tolik teskním po mámě, že jsem se z toho zbláznila. Tak jsem si říkala, že čím míň věcí mi ji bude připomínat, tím to bude lepší.
Když jsme přijeli sem a já zjistila, že je to s mým rentgenovým zrakem jenom horší, rozhodla jsem se, že začnu pátrat. Vzpomněla jsem si jak jsem při balení narazila na máminy deníky a zápisky. S taťkou jsme měli dohodu, že nevyhodíme žádnou z maminčiných věcí. Za prvé proto, že i přesto, že jsme hodně pochybovali, nemohli jsme najisto vědět jestli se ještě někdy nevrátí a za druhé, byla to aspoň nějaká památka. Teď se mi to ovšem ohromně hodilo. Všechny jsem si je pečlivě přečetla. Zjistila jsem, že psala něco o tom, jak jí babička vyprávěla příběh o zvláštních dědičných schopnostech. Že každý další dědic měl jinou, ale o něco silnější schopnost. Taky tam měla nakreslený přesně ten samý vzor, co máš ty tady na tomhle medailonku." Pozvedla řetízek s přívěskem.
"Moje máma na tyhle věci nevěřila. Byla strašně realistická. Ale upřímně, ještě asi tak před půl rokem bych si taky zaťukala na čelo." Smutně se usmála.
"Tohle je všechno, co ti můžu říct, protože víc nevím. Sama neumím vysvětlit, co se mi to děje." zakončila svoji řeč Cristin.
Trochu vyděšeně a trochu s úžasem jsem se Crist dlouze zadívala do očí.
"No..." nic dalšího jsem ze sebe nebyla schpná dostat. Připadala jsem si, jako kdybych na něco zvláštního konečně našla vysvětlení, ale nedokázala jsem přesně popsat na co. Až po chvilce jsem si to uvědomila. Můj sen. Ano, zapadalo to do sebe. Cristin a její fialové oči - rentgenový zrak spojený s fialovou barvou. Jenže co s tím měla společného Sophie a ti muži? No ale, byl to přece jenom sen, ne?

"Ale.. Jak jsi věděla o tom mém medailonku?" Zeptala jsem se nechápavě.
"No tak, zapomněla jsi na moji super schopnost." Mrkla na mně. "Víš, chtěla jsem ti v předsíni pochválit tu tvojí bundu a dotkla jsem se jí - a je fialová. Zrovna jsem náhodou zabloudila očima ve směru toho tvého medailonu a jeho vzor mě samozřejmě upoutal. Samozřejmě... ze svého vidění jsem naprosto unešená. Na jedné straně je to úžasné. Ale bohužel, má to i své nevýhody. Jako třeba před chvílí. Musím se hodně kontrolovat, abych třeba nezačala mluvit o něčem, co ostatní vůbec nemohou vidět." Zasmála se. "Nebo taky bývám hodně zmatená, protože se všechny ty věci a vrstvy překrývají."
"Páni, chtěla bych to někdy vyzkoušet." představila jsem si, jaké to asi musí být.
"Vzala jsi to opravdu statečně. Žádný křik ani úprk." usmívala se uznale Crist.
"Vlastně je to docela fascinující." Musela jsem se taky zasmát.
"Jo, to je."

Cristin se bleskurychle podívala na hodiny vyvěšené na zdi a smutně řekla:
"Promiň, ale musím jít. Tady máš ty sešity." Ukázala na stůl.
"Jasně. Moc díky." Vstala jsem a doprovázela Crist ke dveřím.
"Stavíš se zase zítra?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Zítra asi ne, ale pokud chceš, můžu přijít pozítří."
"Jasně, budu moc ráda.
"Ok. Tak se teda uvidíme pozítří, zatím."
Zamávala jsem jí na rozloučenou a vrátila se zpátky do domu. Jakmile Cristin odešla, okamžitě jsem pocítila známou únavu.
Rychle jsem si ohřála nachystané jídlo, snědla ho a šla do pokoje. Pořádně jsem se zachumlala do přikrývek. Chvíli jsem jen tak ležela a nemyslela na nic, ale pak se moje mysl stočila zpátky ke Crist. Měla jsem na ni najednou tolik otázek. Rozhodla jsem se, že se na všechno postupně Cristin zeptám a prozatím jsem se nechala unést spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaRLos KaRLos | Web | 9. března 2009 v 18:01 | Reagovat

Pokračování by nebylo? :)

2 dudu dudu | 9. března 2009 v 20:15 | Reagovat

no jo.. ale až ho napíšu, víš.. :D:D:D:D nebo jinak.. jakmile napíšeš pokračování ty, tak máš moje tadyhle co by dup.. :):)

3 Lijavec Lijavec | 12. března 2009 v 23:23 | Reagovat

Taky se už moc těším na pokračování, začíná to nabírat grády! Ten nápad s fialovou a rentgenovýma očima je opravdu dobrý. Něco mi říká, že se tam brzy objeví nějaké "temné síly", darebák nebo darebáci, kteří všechno fialové kouzlo pěkně zamotají... Anebo - že by přišly konečně kapybary??

Tvůj Lijavec

4 KaRLos KaRLos | Web | 13. března 2009 v 15:29 | Reagovat

tak to je ale nefér :D...tak asi bych měla začít psát... :D

5 dudu dudu | 13. března 2009 v 18:12 | Reagovat

počkááát.. budu citovat Stmívání.. mmnt musím to najít.. aaa.. pozooor.. už to mám. Takže cituji z knihy Stmívání:

To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér.

táákže.. :D:D

6 KaRLos KaRLos | Web | 2. dubna 2009 v 19:43 | Reagovat

:D:D mno jo no :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama