promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

Brána osudu - 1. kapitola

29. května 2009 v 18:06 | dudu |  Brána osudu
Tak tady je první kapitola mého příběhu Brána osudu. Doufám, že se vám bude líbit

click celý článek xD

1.Konec a začátek

Rudur un eloin

"Paráda," pohvízdla si Elaurün, když se šípem strefila přesně doprostřed terče. Ve střílení lukem byla nepřekonatelná. Snad žádná z dívek ve vesnici se jí ani zdaleka nepodobala a jen ti nejlepší chlapci se s ní stěží mohli srovnávat.
Elaurün seběhla k terči pro šíp a vrátila ho zpátky do toulce na jejích zádech. Měla ho i s lukem stále u sebe a v něm ručně vyráběné, ale opravdu ostré šípy.
Otočila se a spěchala do středu lesa Drudeloi - Zirdur, Život a smrt. Život a mír každému kdo do něj vstoupí, ale smrt těm se špatnými úmysly. Pomalu procházela lesem a zachytávala večerní paprsky slunce. Lidské ucho by ji nemohlo slyšet. Elaurün byla elfka a schopnost pohybovat se v naprosté tichosti měli elfové danou ve vínku.
Lehký vánek si pohrával s jejími rovnými, tmavě hnědými vlasy. Splývaly jí po pevných zádech a nahoře v nich měla usazenou koženou čelenku s elfskými znaky. Na sobě měla béžovou halenu, přes kterou měla pečlivě zavázanou koženou vestu. Na nohách měla upnuté kamaše, přes které měla až nad kolena natažené vysoké, ale elegantní boty.

Elaurün odhrnula poslední větve a vkročila do středu elfského města Dëlion. Uprostřed travnaté a prosluněné mýtinky si hrála skupinka dětí. Po krajích stály úzké, ale velmi vysoké stromové domky a postupně zasahovaly dál do hlubokého lesa. Bylo slyšet šumění řeky Helội, která se táhla ze západu na jih.
Elaurün došla k domu, který byl hned na kraji mýtinky a hbitě jako kočka vyšplhala po klikatých schůdcích do nejvyššího pokoje. Položila luk i s toulcem na postel, popadla krajíc chleba ležící na stole a šla si sednout na větev. Milovala výšky, milovala stromy, přírodu, svoji vesnici i rodinu. Zbožňovala to čím je. Nemohla si vynachválit život v Dëlionu. Nebylo to největší ani hlavní elfské město, to rozhodně ne, ale bylo dost veliké na to, aby bylo mezi elfy a i jinými rasami vážené. Bylo dobře skryté v lesích a horách. Lidem elfové obvykle neprozrazovali svá sídla, to o nich bylo známo. Přesto, že byli velmi silní a odhodlaní, mezi lidmi byli také plaší. Nevytvářeli si k nim názory a vztahy na potkaní, ale jestli si nějaký elf vytvořil pozitivní vztah ke člověku, nebo příslušníkovi jakékoliv jiné rasy, stálo to za to.
"Elaurün! Prosím pojď mi pomoct!" Ozvalo se někde ze spodu stromu. Hlas vyrušil Elaurün nad přemýšlením o nových kouscích s mečem. V šermířství byla jako v mnoha jiných věcech taky velmi nadaná. Seběhla dolů a mlčky se postavila do vchodu. Její matka se na ní podívala a promluvila: " Prosím tě, zajdi za Inónem a dones mu tyhle kůže. Požádal mě, abych mu je poslala, kdyby mi letos nějaké zbyly." Elaurün k ní přistoupila, vzala kůže a zeptala se:
"Mám něco vyřídit?" matka se zamyslela a pak jenom řekla, aby Inóna a jeho ženu Elzir se synem Wirdisem pozdravila. Elaurün přikývla a ladným skokem se dostala z domu. Svižným krokem se dostala až k domu místního kováře. Spoza domu uslyšela řinčení kovu, a tak se neobtěžovala vcházet dovnitř, ale šla rovnou za zvukem. Když ji Inón spatřil s náručí plnou kůži, tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.
"Tak přece jen vám něco zbylo." Elaurün mu úsměv oplatila. Natahoval se pro kůže, ale Elaurün ustoupila.
"Já vám je odnesu. Kam je chcete položit?"
"Oh, to nemusíš." Elaurün povytáhla obočí.
"Dobrá tak to stačí hned tady na tuhle lavičku." Řekl Inón s přátelským úsměvem a rukojetí kladiva ukázal na skoro čtvercovou stoličku. Elaurün kůže položila na sedačku.
"Vlastně, Wirdis se po tobě sháněl," řekl stydlivě kovář a ošíval se. Elaurün si s úsměvem povzdechla. Věděla o sobě, že je hezká, ale rozhodně si nemyslela, že je nejhezčí ve vesnici. Ostatní byli viditelně jiného názoru. A zejména chlapci. Svoje sympatie vůči Elaurün dával nejvíce najevo právě Wirdis. Elaurün ho měla ze srdce ráda, to ano, ale očividně ne dost. Nikdy si k nikomu kromě své rodiny nevytvořila příliš pevný vztah. V tomhle případě byla radši uzavřená do sebe. Samozřejmě, že si ráda popovídala, ale jen tak, nezávazně. Ve vesnici měla téměř všechny ráda a těch málo co ne, si prostě jenom nevšímala. Stejně jako si neuměla k nikomu vytvořit pozitivní vztah, tak taky neměla nikoho, koho by doopravdy nenáviděla.
"Dobrá, pozdravte ho a vyřiďte mu, že se může dneska stavit. Dnes už budu doma."
"Samozřejmě." Bylo jasně vidět, že je rád, že tuhle část rozhovoru už má za sebou.
"Taky vás všechny pozdravuje má matka."
"Vyřiď jí od nás také pozdravy a poděkování za ty kůže. Jsem jí opravdu vděčný."
"Jistě. Na shledanou." Letmo se usmála a svým tanečním krokem odplula pryč.
"Milé děvče," zamumlal si pod vousy Inón a pokračoval tam, kde skončil.
Elaurün po příchodu domů vyřídila matce vzkazy a chvíli si s ní povídala o nových událostech ve městě. Když zrovna utírala nádobí, její matka na ni zavolala:
"Elaurün, je tady Wirdis!" Povzdechla si. Věděla, že Wirdis přijde. Takovou nabídku by nikdy neodmítl.
"Nazdar bojovnice," pozdravil ji Wirdis sarkasticky a zakřenil se. Elaurün měla chuť na něj vypláznout jazyk, ale nakonec se ovládla. Zato mu ovšem uštědřila ránu mokrou utěrkou. Wirdis se zasmál. Věděl, jak ji štve, když jí takhle oslovoval. Dokázali se třeba hodiny hádat o tom, jestli jí takhle říká jenom proto, že Elaurün závidí, že je lepší v boji než on, nebo ne.
"Slyšel jsem, že chceš jet do Rafëga."
"Jo. Potřebuju nějaké nitě na vyšívání tunik a v Dëlionu jsem žádné nenašla."
"Hm… a nepotřebuješ náhodou doprovod?" Nabídl se Wirdis s náhlým nadšením v očích.
"Nejsem tak slabá, víš?" zachichotala se Elaurün. "Ale někdo, kdo mi bude dělat společnost, by se mi hodil. Ty bys o někom věděl?" Škádlila Wirdise Elaurün.
"Noo… Pokud by ti to nevadilo," Wirdis si ironicky prohrábl vlasy a uhladil vestu. Elaurün se zasmála.
"Fajn. Za tři dny?"
"Dobře," odpověděl Wirdis nadšeně.
Šli se spolu ještě projít po městě a chvilku si povídali. Když si později večer Elaurün lehla do postele, měla někde vzadu podivně sklíčený pocit. Takový ten, kdy se něčeho opravdu moc bojíte, ale přesně nevíte čeho. Vstala a pod polštář si strčila medailonek Hajá - Deloi, Slunce a pomodlila se. Uklidnilo jí to dost na to, aby usnula.
Ráno se probudila naprosto vyčerpaná a polámaná. Celou noc se budila, tudíž byla nevyspaná a třeštila jí hlava. Pomalu vstala a líně otevřela okenice. Bylo zataženo a nad stromy se vznášel těžký opar.
"Ach jo," povzdechla si. Nemohla jsem spát kvůli změně počasí, pomyslela si. Opatrně, aby se jí nezamotala hlava, se převlékla a sešla si dolů pro snídani.
Když vyšla ven, vzduch se jí opřel do obličeje a ona se otočila na patě a vrátila se zpátky do domu. Bylo totiž příšerné dusno a ona se rozhodla, že se zajde vykoupat do řeky.
Šla podél potoka se záměrem dostat se až někam dál od vesnice, aby mohla dohnat něco z probdělé noci.
Když konečně do řeky vlezla, otřásla se. Voda byla opravdu ledová. Byl teprve květen. Ale po chvilce už si trochu zvykla. Vylezla na vyvýšený kámen nad asi metrovým vodopádem a skočila. Zajela pružně do vody jako správně vystřelený šíp. Pomohlo jí to trochu ztlumit bolest hlavy. Pořádně osvěžená si Elaurün lehla na deku a snažila se usnout.
Probudila se s trhnutím, když někde nízko nad zemí zakvičela káně. V lese bylo najednou naprosté ticho. Ticho očekávání. Bude bouřka, pomyslela si. Když tak seděla a poslouchala les, uslyšela ještě něco. Byly to velmi hlasité hlasy v dálce a přicházely směrem od vesnice. Elaurün přemýšlela. Kočovní elfové k nim jezdili jednou za dva měsíce. Byla polovina května a naposledy byli v Dëlionu ke konci dubna. Hmm… možná mají přebytek zboží, a proto nás přijeli navštívit dříve, řekla si. Poskládala deku a klidně se vydala na cestu zpátky domů- Zase ucítila to podivné chvění strachu vzadu v hlavě.
Co když to nejsou kočovníci? Co když je to někdo zlý, někdo špatný?Ne, na tohle se rozhodně snažila nemyslet a děsivou myšlenku poslala spolu s větrem pryč.
Když byla těsně před vesnicí, všimla si mnoha stop koňských kopyt.
Třeba přijela garda královny. Elfská královna Melibel žila v hlavním elfském městě Eletrón. Dvakrát do roka posílala skupinu elfů na pomoc každé vesnici i městu elfů. Nesli zásoby a měli pomoct s čímkoli, co sami obyvatelé nezvládli. Elaurün přišla tahle verze nejméně pravděpodobná. Sice teď byla doba, kdy by měla armáda přijet, ale Elaurün nic neslyšela. Místo aby se hlasy se zkrácenou vzdáleností zvyšovaly, bylo naprosté ticho. Rozeběhla se. Vběhla do středu města a ztuhla hrůzou.
Dva domy hořely a ty zbylé měly vylámané okna a dveře. Všude, na mýtince, mezi domy, prostě všude, ležela mrtvá těla elfů. Obyvatel vesnice. Těch, které Elaurün milovala, nebo si jich aspoň vážila. S výkřikem bolesti se jí podlomila kolena a Elaurün upadla na zem. Jakmile se její obličej dotknul země, oblohu proťal blesk a spustil se déšť.
"Neeee!!" Zařvala Elaurün. Svíjela se na zemi v bolestech. Bolelo ji tělo, bolela ji duše i srdce. Připadala si, jako kdyby ji někdo zaživa svlékal z kůže. Ale přitom na tom byl opačně. Byla skoro v bezpečí a živá. Ale měla opravdu nejlepší osud ze všech obyvatel vyvražděné vesnice? Elaurün byla přesvědčená, že ne.
"Vemte si mě taky!" Křičela. "Za co?" Déšť jí bil do obličeje, studil jí na těle, ale ona si ničeho nevšímala. Plakala, plakala tak moc, že po chvíli už ani nepoznala, jestli to jsou slzy, nebo déšť. Po dlouhé době se trochu uklidnila. Ležela stočená do klubíčka, naprosto netečná ke svému okolí a hlavou se jí honily myšlenky. Bylo jí naprosto jedno, co se s ní v nejbližší době stane. Teď už ano, ale nějaký tichý hlásek v hlavě jí říkal, že by tady neměla jen tak ležet. Že by měla něco dělat.
Přemýšlela. Mohla by skočit ze skály. Zabít se. Ale pomohlo by to? Pomohlo by jí to vyřešit její problémy? Jistě, zabila by se, nemusela už by na nic myslet, nemusel by nic řešit. Ale co když ještě měla šanci pomstít svou vesnici? Ano! Pomsta! Ten někdo, ti lidé, jestli to vůbec lidé byli, jí zničili všechno. Zničili jí rodinu, domov, přátele. Zničili jí život! A za to si nezaslouží žít.
Ach ano! Pomsta bude sladká…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 christina-cullenSB christina-cullenSB | Web | 29. května 2009 v 20:05 | Reagovat

wow uzasnyyyy... to se ti povedlo my dear SB... uz se tesim na dalsi dilecky xDxDxD

2 dudu dudu | 29. května 2009 v 22:03 | Reagovat

oh, tak to opravdu moc děkuju... :)

3 lijavec lijavec | 30. května 2009 v 21:25 | Reagovat

Je to opravdu pořádné čtení, opět jsi mě krásně překvapila. Těch pár čárek a spojek se dá vychytat, hlavní však je, že tu elfku přímo vidím před sebou a prožívám to s ní. Prosím, nenech nás dlouho čekat na druhou kapitolu... Tvůj věrný čtenář
Lijavec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama