promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

Já a ON... celý můj svět

4. ledna 2010 v 20:10 | dudu |  My soul...
Je pro mě jako droga. Nikdy jsem nebrala žádné návykové látky, takže nedokážu vědět, co přitom člověk cítí, ale troufnu si říct, že to není daleko od mých pocitů... Mám svoji vlastní, jedinečnou drogu. Když jí mám - šílím, a když jí nemám - taky šílím.
Každou vteřinu na něj musím myslet a přeju si, aby tam byl se mnou, a zároveň abych ho nikdy v životě nepoznala. Stačí mi jenom dívat se na něj, poslouchat jak si s někým povídá a kdykoliv se na mě podívá, promluví jediné slovo, jediný letmý úsměv, moje srdce se může zbláznit a mozek si za nic na světě nedokáže vzpomenout jak se otevírá pusa, abych mu mohla odpovědět. Každý den ho vídám, a nepřála bych si nic jiného, než abych se na něj mohla dívat už napořád, aby se moje ruka mohla natáhnout a pohladit ho po tváři, chytit ho za ruku. A když nastane den, kdy ho nevidím, tak umírám touhou zajít za ním domů a třeba po zbytek života jenom sedět vedle něj.
Hodně lidí kolem mě nechápe, co se mi na něm líbí, nebo dokonce co na něm mám ráda a já jim ještě nikdy nedokázala odpovědět. Na jedné straně je chápu. Když se nad tím rozumově zamyslím, tak sama nevím, ale copak láska má rozum? Miluju na něm úplně všechno a nedá se to popsat... Můžu vám říct že miluju jeho úsměv, oči, vůni, když kolem mě projde, jeho hlas, nebo jak dokáže vyprávět snad úplně o všem. Ale tohle není to hlavní. A to hlavní se ndá popsat slovy... Je to něco uvnitř jeho, co mě tak neuvěřitelně přitahuje a vábí k němu. A nemůžu vydržet pohled na něj, když ho vidím samotného, nebo když ho něco trápí. Bože, jak ráda bych si k němu sedla a utěšila ho.
Připadám si, jako bych byla nemocná, a jediný lék, který by mě mohl zachránit, nemůžu za žádnou cenu mít. Ten lék je ON, a jenom On může vyléčit tu nemoc, které se říká láska. A asi právě proto ho nikdy nemůžu mít. Asi si já, ta obyčejná hloupá holka, nezaslouží něco tak dokonalého.

Sedím ve svojí lavici, moje nejlepší kamarádka si něco píše do sešitu a já pozoruju JEHO jak se u tabule baví s kamarády. Vstanu, s vědomím, že nemám co ztratit. Pokud můj poslední ubohý pokus nevyjde, můj život skončí. A pokud výjde, můj život teprve začne.
Přijdu až k němu a zadívám se mu do těch hlubokých zlato-hnědých očí.
"Miluji tě."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karloos Karloos | 8. ledna 2010 v 14:51 | Reagovat

:-(  já vím...je mi tě strašně moc líto, protože cím jak se cítíš... popsala bych to jako topení ve vodě... je to strašný pocit...doufám, že dostaneš odvahu na ten poslední úsek... :-(

2 Ladu Ladu | 10. ledna 2010 v 18:36 | Reagovat

strašně pěkně napsané.Ani jedno slovo bych nevyměnila.Kdybych ti tak mohla pomoct ale jak když jsem úplně ve stejné situaci a nemůžu se z toho vyhrabat. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama