promotions   /    twilight saga    /    harry potter   /    affiliates   /    my production  /  home
oddělovač

Láska, přání a sny

29. března 2010 v 22:12 | dudu |  My soul...
love
Tak tuhle povídku, jsem psala už docela dávno. Řekla bych tak leden, možná únor. Tím pádem ani moc neodpovídá mým nynějším pocitům, ale říkala jsem si, že má chudinka právo na zveřejnění. Tak ji sem dávám. Je to jednorázovka, je taková hodně zmatená, spousta otázek a tak... Ani jsem sama nevěděla o čem píšu a kam moje myšlenky směřují, takže  se omlouvám.
Dneska jsem totiže četla povídku od Basee & Nikčus - Kriste's Love or Life story, ale hrozně s emi líbila a hrozně mě to nabudilo, takže budu pokračovat v psaní mých kapitolovek. Pro dnešek je tady tohle a zatím dobrou ;);)

av. 05

Přání a sny člověka se v průběhu života mění. Když jste byli malí, přáli jste si, aby vám rodiče koupili ten úžasný náramek, nebo to veliké hasičské auto, co jste viděli ve výloze. Pak jste třeba začali toužit po vašem vlastním zvířátku, nebo věcem přiměřeným vašemu věku. Časem dospějete a začnete vést život na vlastní pěst a spíš sníte o dni volna stráveném se svojí milovanou rodinou. Je jenom jediné zbožné přání, které je ve vaší první myšlence, sotva se narodíte a v mysli vám zůstává až do úplného konce - láska. Miminko, které se narodí a poprvé se nadechne, co myslíte, že chce? Nehledá nic jiného než teplou náruč svojí maminky a mateřské lásky. A řekněte mi, který člověk by chtěl umřít sám. Každý by chtěl mít ve svých posledních chvílích života kolem sebe lidi, které miluje, a kteří milují jeho.
Každý má po celý život nějaké projevy lásky. Nejprve je to mateřská láska, potom si najdete kamarády, pak je tady první zamilování a nakonec si najdete partnery, se kterými strávíte zbytek života. Nakonec máte svoje vlastní děti, ty mají další děti a jde to pořád dokola. Na světě je mnoho podob lásky, měli bychom být vděční. A přesto… Kolik nám láska přinese trápení.

Nedávno jsem četla citát, že láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo. A každý to potvrdí, jenže proč to tak je? Proč jí to dovolíme. Když něco nechceme, tak tomu přece zabráníme, no ne? To chceme, aby nám bylo tak ubližováno? Představte si, že láska je nějaká bytost, co vám vleze do těla, pomate vám rozum a rozbuší srdce. Je to droga, která vám přináší blažené pocity, ale ubližuje vašemu zdraví.
Jenom si vemte za příklad jeden takový paradox. Čím více někoho milujeme a čím více nám na něm záleží, tak tím více mu ubližujeme, a tím více dovolujeme, aby oni ubližovali nám.
Vezměte si třeba rodiče. Všechny děti na světě svým rodičům odmlouvají, jsou drzé, neposlouchají je, křičí na ně… A pak… řekli, nebo udělali byste to samé svým kamarádům ve škole? Nebo třeba učitelům, které prakticky neznáte? Cizím lidem na ulici? Neudělali. Jenom mi to prosím vysvětlete. Ať se snažím sebevíc, nemůžu přijít na vysvětlení.
Co je na světě těžšího než říct někomu do očí "miluji tě"? Co je povězení rodičům o poznámce ve škole, proti těmahle dvěma slovům? A co člověk slyší radši, než mám tě rád? Někteří by dali všechno co mají, a dokonce i to co nemají aby mohli slyšet tuhle jednu větu. A co potom takové obětí? Já osobně miluju ten pocit když někoho obejmete vší silou, můžete vdechnout jeho vůni a na pár sekund na nic nemyslet. Jenom vám buší srdce a jste rádi že toho člověka v životě máte. Na nic jiného nemyslíte.
Já neumím číst lidem pocity, ani myšlenky, ale možná trochu znám ty svoje. Já mám totiž pocit, jakoby člověk mohl v životě získat naprosto cokoliv. Všechny možné i nemožné hlouposti. Ale to, po čem z celého srdce touží, ale opravdu jenom to největší a nejskrytější přání, se mu prostě nikdy nesplní.
Za necelý půl rok mi bude patnáct. To je docela ubohá část života, ale pár věcí už jsem zažila a nespočetně více věcí ještě zažiju. Tipuju, že tak za padesát let o sobě budu moct prohlásit, že jsem dospělá. Pak mi připomeňte, abych se sama sebe zeptala, jestli už jsem pochopila lásku. Jestli už jsem pochopila, proč se lidi navzájem milují, a ubližují si. Asi to nikdy nepochopím. Možná to nikdy nikdo nepochopí. Já pravděpodobně ani nepochopím, proč sama někoho miluju, natož proč to tak mají všichni lidi na světě. Proč existuje ta celosvětově rozšířená vlezlá nemoc se jménem LÁSKA.
A až budu umírat, tak mi připomeňte, abych se sama sebe zeptala, jestli jsem získala to, po čem jsem nejvíce na světě toužila.
Už ani nevím, proč jsem tuhle povídku začala psát. Kde byla moje myšlenka a co jsem jí chtěla sdělit. Teď vám ale chci říct, abyste se nezlobili na ty, co vás milujou. Já vím, že je to těžké, když k nim třeba cítíte něco jiného, ale pro všechno na světě, jenom se nezlobte! Mi za to nemůžeme…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaká bude fotka na měsíc duben

První
Druhá
Třetí
Čtvrtá

Komentáře

1 eli&latri eli&latri | Web | 30. března 2010 v 16:48 | Reagovat

téda je skvělá!!! :D sem nevěděla že taky píšeš povídky!!! :D musim se přiznat že jednorázovku sem už hooodně dlouho nečetla (mám rozečtenejch pár kapitolovek) a tak je to příjemná zmna - začátek a rovnou se dočtu i konce!!! 8-) dej sem ještě něco!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama